Poezie nelíbivá, mnohdy jsou to verše škobrtavé,
odírající jazyk na kost. Pavla Vašíčková se jím s vážností prodírá,
aby ohledala hranice sdělnosti slov; jistý minimalismus vyvažuje
pasážemi vyznačujícími se kypěním, bubláním, zaklínáním -
všelijakým kroužením kolem nesdělitelného, které by bylo...
číst celé
Poezie nelíbivá, mnohdy jsou to verše škobrtavé,
odírající jazyk na kost. Pavla Vašíčková se jím s vážností prodírá,
aby ohledala hranice sdělnosti slov; jistý minimalismus vyvažuje
pasážemi vyznačujícími se kypěním, bubláním, zaklínáním -
všelijakým kroužením kolem nesdělitelného, které by bylo rádo
vyřčeno. Překvapuje nečekanými zkratkami, syrovým gestem; mučivé
noční můry se zvrhávají v nepříliš úlevnou sebeironii. Důležitým
rysem je poctivost - autorka na čtenáře nic nehraje: nesnaží se ho
okouzlit, nechce být politována, nesnaží se dělat čtenářsky vděčnou
legrandu. Jako by jí nezbývala síla na něco si hrát nebo se
předvádět, potřebuje pouze jediné - co nejpřesněji uvidět podstatu
a pojmenovat ji. Tento cíl sleduje velmi umanutě, nešetří přitom
ani jazyk, ani sama sebe. Tím je její poezie velice "mužná" a
riskující. Cenný hlas, zvláště mezi poezií psanou ženami
neobvyklý.
schovat popis
Recenze