Herkulovy sloupy, za nimiž se podle Platona kdysi nacházela bájná Atlantis, od starověku představovaly symbol geografických i kognitivních limitů: byly považovány za nejzazší západní hranici mořeplavby, za kterou už by lidé neměli dále pronikat. Touha plout dále byla vnímána jako nepatřičná zvídavost a nelegitimní snaha překročit hranice, jež byly člověku vymezeny. S objevením Ameriky se však Herkulovy sloupy proměnily ve ztělesnění nového sebevědomí a touhy pronikat dál a dál (plus ultra, más allá). Dalekými námořními plavbami se Evropanům otevřel bohatý svět podivuhodných poznatků, které přitahovaly pozornost filosofů, vědců, mágů i „profesorů tajemství”. Intelektuální zvídavost přestala být vnímána jako neřest a v souvislosti s poznáváním Nového světa se stávala legitimní a dokonce žádoucí. Radikální novost přírodního světa zároveň implikovala nutnost kritického postoje k tradičním autoritám a posilovala sebevědomí moderního člověka, přesvědčeného o tom, že je s to ukořistit a odhalit i ta nejskrytější tajemství přírody. V iberoamerickém intelektuálním světě tak vznikalo poznání vykazující rysy, které jsou obecně považovány za určující pro genezi novověké vědy. Záměrem publikace je (konkrétně v diskurzu historiae naturalis, přírodní filosofie, přírodní magie, kosmografie, medicínských textů, pojednání o důstojnosti člověka či tzv. knih tajemství) právě tyto rysy zmapovat a poukázat zároveň na skutečnost, že mnohé kapitoly z dějin idejí je třeba dále doplňovat a reinterpretovat. schovat popis