Parerga a Paralipomena
Sbírka Schopenhauerových esejů a aforismů Parerga and Paralipomena (poznámky a opomenutí), kterou před deseti lety vydalo nakladatelství Cambridge University Press, může být nejlepším úvodem do studia tohoto, zřejmě nejznámějšího, filozofa pesimismu. Filozofa, jenž svým dílem předznamenal nástup nových směrů v tehdy nově vznikající formální vědě - v psychologii. Tím prvním směrem byla psychoanalýza a tím druhým je nyní evoluční psychologie (Blackburn 2016)
Na rozdíl od Schopenhauerova hlavního díla Svět jako vůle a představa četba jeho esejů a aforismů nepředpokládá znalost Kantovy Kritiky čistého rozumu a také - což je možná ještě důležitější - je nesmírně zábavná a zároveň moudrá. Řekl bych, že je pak těžké uvěřit Schopenhauerově pesimismu, a je možné, že k filozofii pesimismu jej vedla spíše logika jeho způsobu filozofování než jeho přirozený naturel. Právě při četbě tohoto “pesimistického” autora se mi poprvé stalo, že jsem se neovládl a začal se nahlas smát, i když se jednalo o četbu ve veřejném prostoru, plném lidí.
Četba esejů však uspokojí i ty, kteří se chtějí více dozvědět o Schopenhaurově hlavním filozofickém tématu nebo jeho největším objevu, totiž že vůle (podle jeho vlastní definice tohoto slova) je vlastně Kantova nepoznatelná “věc o sobě”. K tématu vůle se Arthur Schopenhauer opakovaně, často a jakoby mimochodem vyjadřuje, stejně tak jako k bídě dobové německé filozofie v čele s jejím hlavním představitelem Georgem Wilhelmem Friedrichem Hegelem, kterého Schopenhauer upřímně nesnášel a označoval jej za nudného literárního šarlatána a pisálka nesmyslů.
Tradičně byl Schopenahuerovi přiznáván větší vliv mezi umělci než mezi filozofy, tak jak o něm píše Bertrand Rusell ve své Historii Západní Filosofie, nicméně, vážil si ho i Ludwig Wittgenstein, který určitě patří mezi kandidáty na označení “nejvýznamnější filozof dvacátého století”.
Bertrand Rusell také napsal, že Arthur Schopenhauer byl až neskutečně netečný k nacionalismu, což dokazuje i jeho text v této sbírce: “Němci postrádají národní pýchu a poskytují tak důkaz své čestnosti, která jim bývá přisuzována... Národnímu charakteru se upřímně řečeno nedá připsat mnoho dobrého, a to proto, že označuje masy. Spíše jde o to, že se lidská hloupost, zvrácenost a zkaženost projevuje v každé zemi v jiné podobě, a to se pak označuje jako národní charakter. Pokud jsme znechuceni jedním, chválíme jiný, dokud se nám nezprotiví i ten. Každý národ se vysmívá tomu druhému a všechny mají pravdu.” (str.316 díl I) Právě tato Schopenhauerova slova dnes mohou znít až nepříjemně současně.
Nový anglický překlad je vybaven rozsáhlými poznámkami pod čarou, které neruší, ale výborně doplňují text. Poznámky jsou důležité už jen z toho důvodu, že Schopenhauer při psaní přirozeně přechází z němčiny do francouzštiny, španělštiny, latiny, řečtiny nebo angličtiny a veškeré citace pak ponechává v původním jazyce, ve kterém byl text napsán, aniž by se namáhal texty překládat. Autoři tohoto nového překladu převádějí veškeré texty do angličtiny a verze textu v původních jazycích uvádějí v poznámkách pod čarou.
Parerga a Paralipomena se v tomto vydání skládá ze dvou poměrně objemných svazků, které, vzhledem k tomu, že se jedná o brožované vydání, lze označit za vysoký standard jak v kvalitě papíru, tak samotného tisku, ostatně tak, jak bychom to od Cambridge University Press očekávali.
Blackburn, Simon. Dictionary of Philosophy. Oxford University Press, 2016
Russell, Bertrand. The history of Western Philosophy. Simon&Schuster, New York 1972
Recenze
Sbírka Schopenhauerových esejů a aforismů Parerga and Paralipomena (poznámky a opomenutí), kterou před deseti lety vydalo nakladatelství Cambridge University Press, může být nejlepším úvodem do studia tohoto, zřejmě nejznámějšího, filozofa pesimismu. Filozofa, jenž svým dílem předznamenal nástup nových směrů v tehdy nově vznikající formální vědě - v psychologii. Tím prvním směrem byla psychoanalýza a tím druhým je nyní evoluční psychologie (Blackburn 2016)
Na rozdíl od Schopenhauerova hlavního díla Svět jako vůle a představa četba jeho esejů a aforismů nepředpokládá znalost Kantovy Kritiky čistého rozumu a také - což je možná ještě důležitější - je nesmírně zábavná a zároveň moudrá. Řekl bych, že je pak těžké uvěřit Schopenhauerově pesimismu, a je možné, že k filozofii pesimismu jej vedla spíše logika jeho způsobu filozofování než jeho přirozený naturel. Právě při četbě tohoto “pesimistického” autora se mi poprvé stalo, že jsem se neovládl a začal se nahlas smát, i když se jednalo o četbu ve veřejném prostoru, plném lidí.
Četba esejů však uspokojí i ty, kteří se chtějí více dozvědět o Schopenhaurově hlavním filozofickém tématu nebo jeho největším objevu, totiž že vůle (podle jeho vlastní definice tohoto slova) je vlastně Kantova nepoznatelná “věc o sobě”. K tématu vůle se Arthur Schopenhauer opakovaně, často a jakoby mimochodem vyjadřuje, stejně tak jako k bídě dobové německé filozofie v čele s jejím hlavním představitelem Georgem Wilhelmem Friedrichem Hegelem, kterého Schopenhauer upřímně nesnášel a označoval jej za nudného literárního šarlatána a pisálka nesmyslů.
Tradičně byl Schopenahuerovi přiznáván větší vliv mezi umělci než mezi filozofy, tak jak o něm píše Bertrand Rusell ve své Historii Západní Filosofie, nicméně, vážil si ho i Ludwig Wittgenstein, který určitě patří mezi kandidáty na označení “nejvýznamnější filozof dvacátého století”.
Bertrand Rusell také napsal, že Arthur Schopenhauer byl až neskutečně netečný k nacionalismu, což dokazuje i jeho text v této sbírce: “Němci postrádají národní pýchu a poskytují tak důkaz své čestnosti, která jim bývá přisuzována... Národnímu charakteru se upřímně řečeno nedá připsat mnoho dobrého, a to proto, že označuje masy. Spíše jde o to, že se lidská hloupost, zvrácenost a zkaženost projevuje v každé zemi v jiné podobě, a to se pak označuje jako národní charakter. Pokud jsme znechuceni jedním, chválíme jiný, dokud se nám nezprotiví i ten. Každý národ se vysmívá tomu druhému a všechny mají pravdu.” (str.316 díl I) Právě tato Schopenhauerova slova dnes mohou znít až nepříjemně současně.
Nový anglický překlad je vybaven rozsáhlými poznámkami pod čarou, které neruší, ale výborně doplňují text. Poznámky jsou důležité už jen z toho důvodu, že Schopenhauer při psaní přirozeně přechází z němčiny do francouzštiny, španělštiny, latiny, řečtiny nebo angličtiny a veškeré citace pak ponechává v původním jazyce, ve kterém byl text napsán, aniž by se namáhal texty překládat. Autoři tohoto nového překladu převádějí veškeré texty do angličtiny a verze textu v původních jazycích uvádějí v poznámkách pod čarou.
Parerga a Paralipomena se v tomto vydání skládá ze dvou poměrně objemných svazků, které, vzhledem k tomu, že se jedná o brožované vydání, lze označit za vysoký standard jak v kvalitě papíru, tak samotného tisku, ostatně tak, jak bychom to od Cambridge University Press očekávali.
Blackburn, Simon. Dictionary of Philosophy. Oxford University Press, 2016
Russell, Bertrand. The history of Western Philosophy. Simon&Schuster, New York 1972