Paradoxní feministická utopie blízké budoucnosti \nPíše se rok 2118. V srdci svobodné Evropy, přetvořené v ekologickou a feministickou pevnost, se odehrává příběh ženy, která ztrácí — a znovu nachází — svět i sebe samu. V krajině, kde lidé místo států pěstují komunity a místo monumentů sázejí stromy, se osobní ztráta prolíná s dějinami celého kontinentu. \nAcheron je vizionářský román o koncích a nových začátcích, o křehkosti světa i síle společenství. Autorka s poetikou Ursuly K. Le Guinové a pronikavostí Aldouse Huxleyho skládá obraz Evropy po zhroucení starého řádu — světa, jenž se zrodil z bolesti, ale stále touží po něze, svobodě a smyslu. \n \n–––\nAutorce se podařilo nejen ukázat současnou nespokojenost mladé generace i její často revoluční tendence k řešení problémů, ale současně vidět i to, kde se zvrhává v ideologický kýč a morální narcismus. Vedle toho pak vytvořit i utopický (ale současně literárně věrohodný) svět budoucnosti.— redakce Hosta \n \nMyslím, že v zásadě není problém představit si konec kapitalismu a společnost v roce 2118, která je feministická, kompostovatelná, solidární, anarchistická, vědecká, zdravá, svobodná, více-než-lidská, demokratická, fraktální — jen je to v mých představách hermeticky uzavřená pevnost Evropa. A já se proti tomu bohužel umím jen vztekat, stejně jako globáčovské anarchistky v roce 2018. I když, jedině… co když jde pohnout peklem? Acheron je příběh o dvou ženách a drásavých dilematech, ze kterých se neustále klubou logické paradoxy.— Tereza D. Reichelová, autorka