Jedna z jeho knih se jmenuje Chrlení krve. Byl básníkem zrozením, údělem, osudem. Nemohl jím nebýt. A je jím i v záhrobí, odkud vyzařuje. Vita nuova, nový život v nepřítomnosti lidské existence, v odkazu a přítomnosti posmrtného bytí. Ano. Je s námi, protože ho potřebujeme. Jeho zběsilost, umanutost i jeho utajovanou tichou pokoru. Znásilněná slova jsou světlem jeho spirituální adorace. Básně jako dýka v hrudi, jako valivost kamenů, pád z výše nedohledna, modlitba klečícího, který trpí s bolestmi světa, rouhače doufajícího ve vykoupení. Bojí se, aby nebyl zapomenut. Básnické poslání mu je jediným způsobem existence. Tento gejzír chrlí verše lyrického ticha i hřmotu, epického rozvolnění i dramatického třesku. Vyzývá k zápasu verš i esejistickou prózu prýštící z dramatu jeho osobnosti. Velkou část života si musel vyprošovat chléb exilu, domů se vrátil, aby zde odevzdal svůj život k věčnému spočinutí. Ilustrační doprovod svazku Vladimír Tesař. Ivan Diviš (1924-1999), básník a esejista. Vystudoval FF UK v Praze, r. 1969 emigroval do Německa, spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa. Napsal 23 básnických sbírek, debutoval r. 1947, ke stěžejním sbírkám patří Sursum (1967), Beránek na sněhu (1981), Moje oči musely vidět (1991). Je také autorem deníkově laděné Teorie spolehlivosti (1994) a básní pro děti. schovat popis