Touha poznávat dávné civilizace - ty zaniklé i ty, jejichž zbytky se zachovaly v odlehlých koutech planety - člověka provází po celá dlouhá staletí. A co my, lidé 21.století? Jak to máme my? Překvapí nás ještě, co se z jejich zkoumání dozvíme? Chceme se vůbec ještě něco opravdu dozvědět o druhých? Někdy nás nechává chladným nově se přistěhovavší soused; proč číst o příslušnících tradičních společností, především pak lidí z Nové Guineje? Co se vlastně můžeme my naučit od tradičních společností? Nemají se spíš co ony učit od nás? Je tady opravdu vůbec něco, co by pro nás mohlo být dnes zajímavé? Určitě ano. Jared Diamond, autor knihy Svět, který skončil včera, vysvětluje, že se společnost změnila „teprve nedávno“, v porovnání s dlouhou historií lidského rodu. Spatřuji paralelu - z přenosu z úhlu zkoumání společností na generace – že i způsob mého života se výrazně změnil na rozdíl od mého prarodiče, a to nás od doby narození dělí pouhých 60 let. Znamená to, že mne už ani můj prarodič nemůže oslovit svou osobitou životní zkušeností, životním stylem? Český název knihy může být matoucí – tady lituji, že nejsem schopna číst knihu v angličtině. Neznamená to, že by svět včerejška skončil a nahradil jej náš dnešní svět. Dodnes si totiž neseme v našich životech i zvycích mnohé z toho, co jsme přijali od svých prarodičů; resp. čemu se dnes podivujeme u tradičních společností.

Že se sama sebe ptám po vlastní touze po poznání není divné, jak mě v textu autor svým srovnáním ujišťuje . I když mi to není moc příjemné. Je to nám, „moderním společnostem“ bohužel nějak vlastní. Čím to je, že chceme raději zůstávat uzavření ve svých těsných krabicích, bez opravdového zájmu o druhé ? Pociťujeme únavu z chronického nevyspání, frustraci ze stresujícího zaměstnání, tlaků hypoték, ze společenských kontaktů, přemíry komunikace, z mnohdy náročné rodinné situace? Co kdyby to znamenalo, že by mi to pomohlo žít lépe? A je vůbec možné žít – alespoň v něčem- jinak , než žije a funguje většinová společnost?

Autor nás skrze svůj bohatý profesní i lidský svět poznatků a zkušeností ve své knize provádí různými oblastmi lidského žití a na tyto otázky odpovídá. Text je přehledně rozdělen do jedenácti kapitol, seskupených do pěti větších celků.

V první části knihy se představuje dějiště, na kterém se odehrává zbývajících deset kapitol knihy. Diamond tady vysvětluje, jak si tradiční společnosti rozdělují prostor – buď vlastními hranicemi, které oddělují vzájemně nezávislá teritoria, jak je tomu u moderních států, nebo pomocí jiného uspořádání, kdy sousedící skupiny požívají recipročního práva k užití domovského území těch druhých ke konkrétnímu záměru. Nikdy však neexistuje úplná svoboda, co se týká cest do cizích území a tak tradiční národy rozdělují jiné lidi do tří typů: známí jedinci, kteří jsou přátelé, známí jedinci, kteří jsou nepřátelé, neznámí cizinci, na které je nutno pohlížet jako na nepřátele. V důsledku toho tradiční národy nemohly mít poznatky o vnějším světě, který byl od jejich domovského území výrazněji vzdálen .

Druhá část se týká řešení sporů. Při neexistující centrální vlády a justice řeší malé společnosti spory oproti nám smířlivěji nebo naopak násilněji.

Třetí část knihy se zaměřuje na dva opačné konce lidského života – v jedné kapitole na dětství a v kapitole druhé na stáří. Spektrum tradičních metod výchovy dětí je tu popsáno jako velmi široké, od represivních praktik až po nezvykle tolerantní oproti těm z většiny moderních států. Jeden z důvodů, proč se zajímat o přístup k dětem (kromě toho hlavního, že jsem sama matkou tří dětí) je určitě ten, že děti tvoří až polovinu populace společenství. Dalším důvodem je, že každý rys života dospělého jedince má svůj vývojový prvek. A tyto prvky se pak promítají například do řešení sporů nebo sňatků. Většina odborných a vědeckých prací předních světových psychologů a pediatrů vychází pouze ze studia dětí západní demokratické a industriální společnosti a vynechávají ty tradiční a to je škoda. Některé metody mě zaujaly v pozitivním slova smyslu; některé šokovaly. Jedním z příkladů, kterému autor věnuje pozornost v této oblasti je například porod. Okolnosti porodu se mezi jednotlivými tradičními společnostmi liší. Oscilují mezi tím, že matka má porodit dítě úplně sama a to minimálně od druhého dítě úplně bez cizí pomoci až po situace, kdy se žena odebírá rodit za asistence dalších žen mimo vesnici. Na opačném pólu pak najdeme porody, které jsou až veřejnou záležitostí a během kterých mohou na místo porodu normálně vstupovat a odcházet další lidé. V mnoha tradičních společnostech je také přijatelná infanticida, resp. záměrné usmrcení dítěte. Důvodem, proč se k tomu přistupuje je fakt, že je dítě znetvořené, nebo slabé; nebo se stává břemenem, které si společnost nemůže dovolit. Často to jsou právě ženy, které mohou dítěti dát, ale i vzít život. Infanticida není v jejích očích vraždou, protože nepovažují porod za počátek života. Život podle nich začíná tím, že novorozené dítě dostává jméno a celá vesnice jej přijímá mezi sebe. Do té doby je infanticida součástí matčiných výsad a zodpovědností. Není však běžnou normou. Mnohem častěji ale dítě umírá kvůli nedostatečnému příjmu potravy nebo absenci hygieny. Období kojení se u nás stále zkracuje nebo děti nejsou kojeny vůbec. V kontrastu k tomu u lovců sběračů – věk odstavení se pohyboval kolem tří let, což je věk, kdy je dítě schopné se vyživit normální pevnou stravou. Pozdní věk odstavení u lovců sběračů také znamená fakt, že matka věnuje hodně emoční a fyzické energie péči o jedno dítě. To mu poskytuje emoční jistotu, která se významně promítá do dospělosti. Kojence během dne stále někdo nosí – matka nebo jiná osoba. Vzhledem k poměrně rychlému stárnutí evropské populace je velmi aktuální téma péče o staré lidi. Diamond ve druhé kapitole této části zdůrazňuje, že chybou evolučních biologů v tomto ohledu bylo to, že nebrali dostatečně v úvahu konflikty zájmů mezi generacemi. Rodiče ne vždy přinášejí neomezené oběti svým dětem a také oběti, které jsou děti ochotny podstoupit pro své rodiče, mají své hranice. Existuje řada okolností, kdy děti mohou zlepšit přenos svých vlastních genů, právě tím, že budou na svých rodičích šetřit, budou se jich zbavovat, nebo je dokonce usmrcovat. To se jedná společenství, pro která představují staří lidé závažný hendikep, ohrožující celou skupinu. Co jiného má kočovné společenství dělat, nemá-li dost potravy pro celou skupinu? Během celého života děti viděly, jak se chová společenství ke svým starým a nemocným a pravděpodobně se zachovají stejně, dokonce na tom budou samy participovat. Diamond však připomíná, že i ve vztahu ke starým lidem jsou rozdíly mezi tradičními společnostmi velmi výrazné. K faktorům které tuto otázku ovlivňují, patří životní prostředí, užitečnost a síla starších lidí a dále systém hodnot a pravidla dané společnosti. V našich moderních společnostech vede výrazné prodloužení života seniorů a současně jejich výrazné snížení užitečnosti ke vzniku až tragických situací.

Čtvrtá část knihy se zabývá nebezpečím, riziky, jejich vyhodnocováním a naší reakcí na ně. Autor popisuje konkrétní tři zkušenosti se skutečným nebo zdánlivým nebezpečím, která zažil na Nové Guineji. Poučil se z nich o obecném přístupu domorodých národů k nebezpečí a nazval jej „konstruktivní paranoiou “. Tento termín si na první pohled protiřečí, ale autor tím má na mysli, že člověk rutinně zvažuje význam drobných událostí nebo náznaků, které při jednotlivých příležitostech obnášejí nízké riziko, ale které se pravděpodobně budou během života jednotlivce tisíckrát opakovat a tudíž se může stát, že jednou by mohly mít ochromující nebo fatální důsledky, pokud by se ignorovaly. V této kapitole se také ukazuje, že naše současné moderní vnímání nebezpečí a naše reakce na ně jsou v mnoha směrech zcela iracionální .

Pátá část knihy se zabývá tématy, která jsou pro lidský život vysoce důležitá a v moderní době se velmi rychle mění: funkce náboženství, jazyková různorodost a zdraví. Bude jistě zajímavé, jakou roli bude náboženství splňovat v budoucnosti. Řeč je velmi jedinečným rysem lidí: dokonce je často považována za nejdůležitější atribut, kterým se člověk odlišuje od jiných živočišných druhů. Z výzkumů vyplývá, že lidé, hovořící více jazyky, získávají významné celoživotní kognitivní výhody. Oproti tomu Američané se často domnívají, že by se od multilinguinismu mělo upouštět . Třetí téma kapitoly je praktické a víc než žádoucí. Většina z nás, občanů moderních států, zemře na některou z nenakažlivých nemocí jako cukrovka, hypertenze, mozková příhoda, srdeční infarkt, různé typy rakoviny a další, které jsou v tradičních společnostech neznámé nebo velmi vzácné . Stojí za to se nad tím zamyslet.

Prolog je jakýmsi shrnutím výhod obou světů – moderního a tradičního a předkládá konkrétní náměty k tomu, jak lze tyto poznatky využít – jak ve svém osobním životě, nebo celé společnosti.

Autor v tomto pozoruhodném a osobitém díle popisuje vývoj svého vztahu k obyvatelům Nové Guineje od zjednodušujícího – jsme přece v zásadě všichni stejní – až k poznání, že v mnoha ohledech vlastně nejsme vůbec všichni stejní; nakonec dochází k poznání, že jde vlastně o matoucí směsici podobností a odlišností, což je koneckonců hlavní důvod, proč jsou pro nás tyto tradiční společnosti tak fascinující. Pozoruhodný je i autorův poznatek, že jednotlivé tradiční společnosti se mezi sebou liší mnohem více, než jak je tomu mezi soudobými moderními společnostmi. Diamond relativizuje poznatky soudobé psychologie - na mnoha místech připomíná, že západní evropská věda pracuje s výsledky výzkumů z populace moderní, západní, industriální a tak interpretuje a zobecňuje poznatky o člověku z různých fází jeho života a vynechává ty tradiční. Nejen z tohoto důvodu považuji knihu za velmi přínosnou.

Diamond nás laskavě nabádá, abychom si tradiční život neromantizovali - vždyť moderní život nám poskytuje řadu úžasných výhod a nejsou to jen deštníky, které prý dovedli ocenit autorovi novoguinejští přátelé . Dokonce bych ji přirovnala k jakési výzvě k vděčnosti za naše moderní společnosti a potřebě nezavrhovat je jako celek se vším, co obnášejí. Existuje řada prvků „ze včerejška“, které jsou inspirativní a lze je snadno do našich životů začlenit. Jako jednotlivec můžu věnovat větší pozornost tomu, co jím a jaké jsou moje stravovací návyky. Dát přednost – pokud to jde dlouhému kojení dětí, jejich nošení a blízkému kontaktu a moje děti si toho užili mnohem více než já a jsem za to ráda. Se zapojováním dalších lidí do výchovy a péče o děti už také nemám takový problém u třetího, jako u prvního. Když vidím fotografie „chumlu“ mozambických chlapců, hrajících si s vlastnoručně vyrobenými auty a hned vedle americkou slečnu, o samotě sedící mezi množstvím plastových hraček, potvrzuje to mou zkušenost s vlastními dětmi, že materiální chudoba se vydržet dá, ale emoční a sociální už tolik ne. Některé tradiční zvyky jsou hrozivé a je nutné je pouze respektovat z důvodu nedostatku potravy a jejího rozdělování (vyčleňování nebo dokonce zabíjení starých lidí); některé zvyky nechápu a myslím, že nevedou k lepšímu stavu ve společnosti ani v tradičních společenstvích – například uškrcení vdov vlastními bratry po úmrtí manžela atd. Také náboženská víra, resp. její nedostatek je další volbou, kterou provádíme jako jednotlivci. Mohu také vést děti k výuce cizích jazyků (můj manžel je učitel angličtiny!), jezdit autem bezpečněji a dávat si větší pozor, když lezu ze sprchy.

Co sice závisí na individuálních rozhodnutích, ale také na rozhodnutích společností jako celku, je například postavení starých lidí ve společnosti. Jednou budu taky stará. Jaké bude moje místo aneb užitečnost starých lidí v tradičních společnostech? Stále více starších lidí si už našlo způsob, jak i ve stáří najít uplatnění. A společnost může zlepšit život starých lidí jako skupiny například tak, že nebude ze zákona požadovat odchod do důchodu v určitém věku apod. Pokud byla v rodině finských zemědělců 18. a 19.století babička, víc dětí se dožilo dospělosti než když byly obě babičky mrtvé. A každé další desetiletí, kterého se ženy po padesátce dožily, znamenalo u jejich dětí v průměru dva potomky navíc. A tak další službou, kterou starší lidé mohou vykonávat je hlídání dětí. Tím uvolní prostor rodičům na shánění potravy. Schopnosti s věkem rostou například v náboženství, léčitelství, zábavě, vztazích nebo politice. Také politickými vůdci se vždy stávají starší lidé. Vždyť i termín kmenový starší se stal prakticky synonymem pro kmenové vůdce. Autor zmiňuje nejdůležitější funkcestarých lidí v tradičních společnostech – tzn. společnostech bez písma - tím je pamatování si a předávání mýtů, písní, ale i způsobů použití rostlin a živočichů apod.

Jared Diamond je opravdový nomen omen ve svém oboru. Kromě univerzitní činnosti a mnoha vědeckých ocenění získal i ceny literární. Tato kniha není jeho první; je však považována za nejosobnější. Autor se na Novou Guineu vydává již ve svých 26 letech a od té doby sem podniká mnoho dalších cest. Věnuje se zde studiu tradičních společností a propojuje poznatky antropologie a evoluční biologie. Diamond předkládá dílo, v němž se zamýšlí nad tím, jak by mohly určité prvky tradičního fungování obohatit a zlepšit náš moderní život – vždyť tradiční společnosti představují tisíce dlouhodobých experimentů v organizaci života lidí. My, žijící přítomností, bereme moderní nebo postmoderní realitu za samozřejmou. Ale po převážnou část své existence lidská společnost vypadala a fungovala docela jinak. My nemůžeme výše popsané experimenty opakovat; můžeme se však poučit od těch společností, které těmito experimenty už prošly . A přinejmenším žasnout nad rozmanitostí a růzností. Nebo se také inspirovat; což byl i podle mého - hlavní důvod a velké přání - proč autor knihu napsal. Přečíst si ji byla skvělá volba. schovat popis