Hry Dishonored jsou zajímavé, spletité a živé. Romány Dishonored jsou nudné, šablonovité a tak strašně nudné. Tento, poslední, je z nich nejhorší. Část mé nechuti pramení z ploché charakterizace postav, kdy Billie je chabou kopií postavy, kterou je ve hrách, a z několika retconů, které, ačkoli jsou drobné, zlehčují její herní příběh, aniž by měly jakýkoli vliv na ten vyprávěný v knize. I kdybych však nebyl fanouškem a nepřicházel s již vytvořenou náklonností nebo určitým očekáváním, co dostanu, stejně bych na těchto stránkách nenašel mnoho potěšení. Děj je fádní, posouvá se pomalu a závisí výhradně na postavách, které buď nechápou věci čtenáři zřejmé, nebo dělají náhlé logické skoky, protože autor potřebuje, aby si pospíšily, posunuly se a začaly novou kapitolu. Próza se stále dokola rozmělňuje do nudných zádrhelů a popisuje prostředí do nejmenších detailů, které jsou jen zřídkakdy důležité. Mám ráda popisnou prózu, ale tady se děje formou výčtu předmětů, jeden za druhým, prostě se vyjmenovávají všechny předměty a stavební prvky místa, než se na další stránce začne znovu, když se postava vydá někam jinam. Dialogy jsou z 50 % expozicí a z 50 % karikaturou. Vlastně většina knihy je expozice, včetně závěru příběhu, který se odehrává převážně mimo stránku. Spin-off romány podle videoher jsou málokdy dobré, ale tento je horší než většina z nich. Nečtěte ji.
Recenze