„Volání kukačky“ je detektivní román od J. K. Rowlingové, která se po světě proslavila fantasy sérií o kouzelnickém učni Harry Potterovi. Pseudonym Robert Galbraith použila již jednou a tehdy se jí na čas opravdu podařilo zůstat v anonymitě. U „Volání kukačky“ byl pseudonym už zcela zbytečný, protože všichni věděli, že knihu napsala TA Rowlingová.
Jaké je „Volání kukačky“ jedním či dvěma slovy? Ryze anglické. Napsala ho Angličanka (pardon Angličan), odehrává se v Anglii a Galbraith navázal na tradici detektivek P. D. Jamesové, R. Rendellové či C. Dextera. Příběh se sice odehrává v současnosti, ale vy máte pocit, že jste se přenesli o desítky let nazpátek do zlaté éry klasických detektivek. Kdyby postavy nepoužívaly současné technické vymoženosti, uvěřili byste, že se příběh odehrál klidně ve třicátých letech. Někomu bude kniha evokovat A. Christie, což je dáno tím, že Galbraith použil pár agathovských motivů.
Autor s vámi po celou dobu hraje fair play a dodržuje všechna psaná i nepsaná pravidla klasických detektivek. Možná si nyní říkáte, že najdete indicie a vydedukujete vraha, protože jste v detektivním žánru sečtělí. Nechci vám brát iluze a cokoliv prozrazovat, ale jsem si jistý, že na konci zůstanete s pusou dokořán. Galbraith si totiž dovolil jistou legrácku, kterou dokázal svůj smysl pro humor (třebaže poněkud černý). Vraha můžete tipnout, ale nepůjde o logickou dedukci. Vlastně si myslím, že tohoto člověka ani nebudete podezírat.
Celý příběh stojí a padá s hlavním hrdinou, jehož vytvoření byl skvělý tah. Cormoran Strike se vám dostane pod kůži a jeho příběh vás bude zajímat i bez ohledu na nějaké vyšetřování vraždy. Autor vám informace o Cormoranovi dávkuje postupně, takže se dozvídáte stále něco nového. Cormoran tu má psychologický vývoj, skvěle vykreslený charakter a jeho vztah k sekretářce a pomocnici v pátrání je čtenářsky vděčný. Cormoran Strike je výborně napsaná postava, která převálcuje všechny ostatní. Některé totiž v porovnání s ním působí trochu jako bezduché loutky nebo papíroví panáci. Ačkoliv to může být dáno i množstvím a délkou popisů, které v knize jsou.
Autor některé své významnější postavy detailně popisuje a říká vám o nich všechno, co potřebujete vědět. To je ale bohužel na úkor toho, aby aktéři dostali prostor k tomu projevit se sami. Tento styl se hodí do knih pro děti a mládež, ale v detektivce je zbytečný. Nejspíš by to nevadilo v příběhu, který by měl dvě stě stránek, ale „Volání kukačky“ má 477 stran. Některé postavy jsou tím pádem ploché. Jiné postavy (například extravagantní módní návrhář) se mohly plně projevit a předvést svou povahu a emoce. Na nich je patrné, že Galbraith ovládá řemeslo a psát umí.
Celkově je příběh hodně psychologický. Převládají tady popisné pasáže, které se zejména ve druhé části střídají s dialogy. Ke konci minulý čas vystřídá čas přítomný a děje se tak ve fázi, kdy má Cormoran jasno, kdo je vrahem. Autor vám naservíroval hned několik zločinů a první úvodní vražda nezůstane jedinou. Celý příběh plyne poklidně v mírném tempu.
Cormoran bude na konci excelovat přesně tak, jak to vyžaduje žánr. Na začátku budete mít pocit, že jde o patlala ve stylu poručíka Columba, ale díky tomu vás bude o to víc šokovat na posledních stránkách. Jeho teorie budou znít šíleně, ale když se nad tím zamyslíte, dojde vám, že to nemohlo být jinak.
„Volání kukačky“ se bude líbit zejména těm, kteří mají slabost pro anglické klasické detektivky – křížovky. Za přečtení stojí už jen proto, abyste rozhodli, zda se Galbraithovi podařilo překonat díla klasiků, jejichž detektivní povídky vychází už dlouhá léta v různých souborech a antologiích. Znáte pouze Harryho Pottera? Pak vás čeká velmi milé překvapení.
On je drsný veterán, kterého nic nerozhází, všechny si poctivě vyslechne a pak jen pokývá hlavou, jakoby už všechno dávno věděl a chtěl se jen ujistit.
Ona je nadšená že může být svědkem práce opravdového detektiva. Snaží se mu pomáhat, shání informace a byť není její partner moc nadšený z toho, kde zrovna vypomáhá, tak si jde za svým.
Líbila se mi ta rozmanitost Londýna, kterou nám autorka naservírovala. V jednu chvíli se ocitáme v honosných čtvrtích plných butiků s tím nejdražším oblečením, a v druhou chvíli přecházíme do zablešené ubytovny s místní chudinou.
Volání kukačky je prostě skvělá detektivka ve které se dozvídáme odpovědi na spousty otázek. Už teď se těším, až si přečtu další díl a jsem moc zvědavá, jak se bude dál vyvíjet vztah Cormorana s Robin.
Jaké je „Volání kukačky“ jedním či dvěma slovy? Ryze anglické. Napsala ho Angličanka (pardon Angličan), odehrává se v Anglii a Galbraith navázal na tradici detektivek P. D. Jamesové, R. Rendellové či C. Dextera. Příběh se sice odehrává v současnosti, ale vy máte pocit, že jste se přenesli o desítky let nazpátek do zlaté éry klasických detektivek. Kdyby postavy nepoužívaly současné technické vymoženosti, uvěřili byste, že se příběh odehrál klidně ve třicátých letech. Někomu bude kniha evokovat A. Christie, což je dáno tím, že Galbraith použil pár agathovských motivů.
Autor s vámi po celou dobu hraje fair play a dodržuje všechna psaná i nepsaná pravidla klasických detektivek. Možná si nyní říkáte, že najdete indicie a vydedukujete vraha, protože jste v detektivním žánru sečtělí. Nechci vám brát iluze a cokoliv prozrazovat, ale jsem si jistý, že na konci zůstanete s pusou dokořán. Galbraith si totiž dovolil jistou legrácku, kterou dokázal svůj smysl pro humor (třebaže poněkud černý). Vraha můžete tipnout, ale nepůjde o logickou dedukci. Vlastně si myslím, že tohoto člověka ani nebudete podezírat.
Celý příběh stojí a padá s hlavním hrdinou, jehož vytvoření byl skvělý tah. Cormoran Strike se vám dostane pod kůži a jeho příběh vás bude zajímat i bez ohledu na nějaké vyšetřování vraždy. Autor vám informace o Cormoranovi dávkuje postupně, takže se dozvídáte stále něco nového. Cormoran tu má psychologický vývoj, skvěle vykreslený charakter a jeho vztah k sekretářce a pomocnici v pátrání je čtenářsky vděčný. Cormoran Strike je výborně napsaná postava, která převálcuje všechny ostatní. Některé totiž v porovnání s ním působí trochu jako bezduché loutky nebo papíroví panáci. Ačkoliv to může být dáno i množstvím a délkou popisů, které v knize jsou.
Autor některé své významnější postavy detailně popisuje a říká vám o nich všechno, co potřebujete vědět. To je ale bohužel na úkor toho, aby aktéři dostali prostor k tomu projevit se sami. Tento styl se hodí do knih pro děti a mládež, ale v detektivce je zbytečný. Nejspíš by to nevadilo v příběhu, který by měl dvě stě stránek, ale „Volání kukačky“ má 477 stran. Některé postavy jsou tím pádem ploché. Jiné postavy (například extravagantní módní návrhář) se mohly plně projevit a předvést svou povahu a emoce. Na nich je patrné, že Galbraith ovládá řemeslo a psát umí.
Celkově je příběh hodně psychologický. Převládají tady popisné pasáže, které se zejména ve druhé části střídají s dialogy. Ke konci minulý čas vystřídá čas přítomný a děje se tak ve fázi, kdy má Cormoran jasno, kdo je vrahem. Autor vám naservíroval hned několik zločinů a první úvodní vražda nezůstane jedinou. Celý příběh plyne poklidně v mírném tempu.
Cormoran bude na konci excelovat přesně tak, jak to vyžaduje žánr. Na začátku budete mít pocit, že jde o patlala ve stylu poručíka Columba, ale díky tomu vás bude o to víc šokovat na posledních stránkách. Jeho teorie budou znít šíleně, ale když se nad tím zamyslíte, dojde vám, že to nemohlo být jinak.
„Volání kukačky“ se bude líbit zejména těm, kteří mají slabost pro anglické klasické detektivky – křížovky. Za přečtení stojí už jen proto, abyste rozhodli, zda se Galbraithovi podařilo překonat díla klasiků, jejichž detektivní povídky vychází už dlouhá léta v různých souborech a antologiích. Znáte pouze Harryho Pottera? Pak vás čeká velmi milé překvapení.