Data 29. září 2015 a 18. srpna 2016 odděluje celých tři sta dvacet čtyři dní. A právě tolik času uplynulo mezi vydáním čtyřiadvacátého a pětadvacátého svazku Zmizelé Prahy. Kolik vody asi proteklo za tu dobu v řece, která odnepaměti spoluvytvářela podobu našeho hlavního města, od někdejších Branických ledáren až po Trojskou kotlinu? Jak se během onoho roku změnil vodní tok a jeho bezprostřední okolí? Odpověď je v obou případech stejná: zanedbatelně. Uvědomujeme si to o to více, držíme-li v rukou dvě obrazové retrospektivy, které nás přenášejí o půl druhé století zpět, do časů, kdy proměny Vltavy a jejích břehů do podoby, kterou známe dnes, právě začínaly.
Po velmi úspěšném prvním díle Nádraží a železničních tratí a triádě knih o Továrnách a továrních halách, které bezpochyby ocenila více spíše pánská část publika, přichází tentokrát Kateřina Bečková, zakladatelka a dosud nejproduktivnější autorka oblíbené pragensistické ediční řady, s gendrově neutrálním tématem. Zájemce o ně svolává do středu města, aby se v prvém, zeleně podbarveném dílu vydali společně od Františku proti vodě do Braníku, zatímco v druhém, oranžovém svazku vypluli od Petrské čtvrti po vodě do Troje. Důvody, proč byl tok Vltavy rozdělen na dva úseky právě v oněch místech, jsou nasnadě. Jsou jimi zcela rozdílný charakter a historické osudy řeky, nastíněné poeticky formou personifikací a metafor na samém začátku obou svazků. Horní tok od dolního se liší, ale struktura knih zůstává stejná. Úvodní textovou část tvoří vždy čtyři kapitoly, které následuje chronologický přehled pražských mostů a nábřeží, doplněný navíc v druhém díle ještě přehledem ostrovů, povýtce zaniklých. A nebyla by to ani Zmizelá Praha, kdyby chyběly dobové mapy a schémata – císařské otisky stabilního katastru (1842) a plány z let 1891, 1910 a 1938, doplněné současnými popisky lokací. Na dvou z nich jsou dokonce zakreslena místa a směry pořízení fotografií. Ale to už přes seznam použitých zkratek nedočkavě vstupujeme do hlavní, obrazové části knihy. Řeka je v ní rozdělena do 30 fotografických celků (1. díl – 19, 2. díl – 11). Ale pokud hned nezačneme prohlížet snímky v otištěném pořadí a pustíme se do zběžného listování, neubráníme se tak trochu pocitu déjà vu. Před našima očima jako by se otvírala celá plejáda již vydaných svazků Zmizelé Prahy. Na Vltavě jsme přece už nejednou byli. Třeba s Pavlou Státníkovou za mnohem dramatičtějších okolností při Povodních a záplavách (2012). Nebo se Zdeňkem Míkou při závodech po vodní hladině ve Sportech a sportovištích (2011). Někomu se možná revokují také drážní tělesa a mosty z již zmiňovaných Nádraží a železničních tratí (2009, 2013) nebo budovy industriálního charakteru z Továren a továrních hal (2011, 2012, 2014). Tak či tak, svým pojetím a šíří záběru jsou oba díly Vltavy a jejích břehů opět něco zcela jedinečného. Vyjma osmi reprodukcí z časopisu Český svět nás tentokrát budou po šest generací provázet výhradně fotografie. Pohlednice zastoupeny nejsou. Kromě tradičních zdrojů jako jsou archivy, muzea, Česká tisková kancelář, Klub Za starou Prahu, Národní památkový ústav apod. využila Kateřina Bečková v několika případech také dokumentaci veslařských klubů, Českého klubu fotografů amatérů Nekázanka, Povodí Vltavy a samozřejmě soukromých sbírek. Pomineme-li oněch téměř 170 snímků, u jejichž identifikačních popisků nalezneme poznámku „autor neznámý/neznámého autora“, pak se opět shledáváme s řadou jmen (bez výjimky mužských), která již důvěrně známe z předchozích dílů pasecké edice. Mezi nimi v 19. století vynikají Jindřich Eckert a František Friedrich, počátek století dvacátého je nejhojněji zastoupen Ateliérem Eckert, Františkem Finkem a Janem Kříženeckým a konečně prvorepublikové časy – to je doména Antonína Alexandera. Vůbec nejstarší snímky pořídil v roce 1863 Anselm Schmitz, zatímco o přesně 120 let později uzavírá časovou řadu Herbert Slavík.
Ale teď už rychle na řeku. Je až neuvěřitelné, jaké množství objektů a útvarů je na celkem 350 stranách obrazových částí popsáno. Pokud zůstaneme věrni autorčinu členění, definovanému názvem knihy, staneme nejprve na vodní hladině, v poklidných lagunách, meandrech, bazénech přístavišť, překladišť a kotvišť nejrůznějších plavidel, od vorů, pramic a tzv. naháčů přes rybářské boudy, hausbóty, plovoucí restaurace a jeřáby, až po vznešené parníky a těžké remorkéry. Přístup k nim nám nejednou zajistí mola či pontony. K vodě ale neodmyslitelně patří také plovárny a lázně. A tak bude zajisté namístě vysvětlit rozdíl mezi těmito zařízeními co do jejich užitné funkce. Předsedkyně Klubu Za starou Prahu nás srozumitelnou formou zasvětí také do konstrukce jezů, ozřejmí, k čemu sloužily nájezky, vrátka, šprlata, čudlíky, barborky, žufánky, lososnice či lednice. Na jakémsi pomezí řeky a jejích břehů se ocitneme na lávkách, můstcích, mostech i několika provizorních dřevěných příhradových mostních konstrukcích, jejichž staveb i demontáží budeme svědky. Zavzpomínáme dokonce dvou z nich, jež byly sneseny, aby po opětovné instalaci dál sloužily na jiných místech. A po těchto spojnicích přejdeme na dávno zaniklé ostrovy a připomeneme si i někdejší Růžodol, kterému dal jméno knihtiskař Jan Ferdinand ze Schönfeldu. V roce 1896 budeme při zřízení Komise pro kanalisování řek Vltavy a Labe v Čechách, abychom sledovali její kroky: výstavbu všech tří plavebních komor, regulaci řeky i budování či rozšiřování přístavů. Poznáme investory a představí se nám firmy, jimž byly tyto často velmi náročné stavební práce zadávány. Po této cestě potkáme zároveň řadu osobností – představitele místních samospráv Václava Bělského, Jindřicha Ronze a Josefa Voctáře, inženýry a architekty Rudolfa Kaplana, Františka Mencla, Mečislava Petrů, Františka Sandera, Eduarda Schwarzera, Jiřího Soukupa a mnoho dalších, kteří mají proměny řeky a jejího okolí takříkajíc na svědomí. Čemu se říká hradčanské zrcadlo, asi odtušíme. Ale kde byl vyprojektován základ pilíře pro zamýšlený, ale nerealizovaný most spojující Nové Město se Smíchovem, v čem spočíval rozdíl mezi loděmi labskými a vltavskými, nebo ve kterém parníku se při své návštěvě Prahy 28. dubna 1907 plavil František Josef I., to už jsou poněkud těžší oříšky, které ovšem pozorný čtenář spolehlivě rozlouskne.
Nejvíc zajímavostí však čeká u břehů. Na nezpevněných plochách vyrostou nábřežní zdi s čapadly a podbřežími, tu a tam bude možné sestoupit k vodě po schůdkách a schodištích či táhnout lodě proti proudu díky navigaci. Vydáme se po stopách mlýnů, pil, dřevních ohrad, vodáren a vodárenských věží, zažijeme asanace celých čtvrtí. Prohlédneme si desítky zbořených budov … josefovskou německou školu, staroměstskou sokolovnu, barokní letní dům v Jezuitské zahradě, Prozatímní divadlo, svatováclavskou trestnici, Dientzenhoferův pavilon, Smíchovskou divadelní arénu, Podolskou cementárnu. V druhém díle pak Eliščiny lázně, kavárnu pod Letnou, skautské klubovny u Novomlýnské vodárenské věže, bubenský pivovar, těšnovskou hydroelektrárnu, porodnici a útulek pro nemajetné matky na Štvanici, zimní stadion i empírovou zahradní restauraci a tančírnu jen o kousek vedle, nákladové nádraží Rakouské severozápadní dráhy na Rohanském ostrově… Věže kláštera Na Slovanech pozbyly své barokní podoby, aby později přišly i o tu novogotickou. Plavecké domy v Podskalí i domek převozníka u vyšehradské skály ztratily svůj význam a Myslbekova sousoší při patách Palackého mostu už také nenajdeme. I názvy jako Transporthaus, Hamburk, Londýn, Prešpurk, Lipsko, Bouda, Šejdovna, Hever, Brusírna, Havírna a Černohrad patřily stavbám, které bychom na současné mapě Prahy hledali marně. Žádný pamětník, který by na vlastní nos zažil mezi dnešními náměstími Jana Palacha a Curieových zápach sanytru, již mezi námi není. Ale možná se ještě najdou příznivci vodních radovánek, kteří v létě chodili k Vltavě v plavkách a v zimě s bruslemi. A ti vám zajisté potvrdí to, co se dozvíte v textech pod fotografiemi. Třeba pro koho byly určeny tzv. Modré lázně a podle čeho získaly svou barvu. Nebo kde se nacházela Občanka, kde Humanka a Slovanka. A že přítrž tomu všemu učinila výstavba vltavské kaskády. Ale historie s sebou občas přinese i nějakou tu ironii. A tak překvapivě právě poblíž jediného místa v řece, kde bylo dlouhá léta možné se bezplatně opláchnout v teplé vodě, vyrostl o pár desetiletí později komplex plaveckých bazénů.
Pohlížíme-li na Vltavu a její břehy s určitým nadhledem, uvědomujeme si, že všechny ty snímky představují vlastně jakýsi souhrn funkcí, které náš nejdelší říční tok v hlavním městě v oněch časech plnil, ať už šlo o zásobování (zdroj vody, ledu, písku a ryb), úlohu energetickou (pohon pro mlýny a tovární provozy), komunikační (osobní i nákladní doprava) až po rekreační (sportovní vyžití) a turistickou (shodou okolností v roce 2015 oslavila Pražská paroplavební společnost 150 let své existence). Ne vždy však voda působila blahodárně, a tak i těch několik záběrů dokumentujících důsledky její ničivé síly má své opodstatnění. Těmito historickými exkurzy by však dvousvazková publikace nijak nevybočovala z obvyklého rámce a zaběhlých zvyklostí Zmizelé Prahy. A přesto se v něčem liší. Přináší totiž ještě jedno poselství. Mezi stovkami fotografií objevuje se několik žánrových scén, při jejichž výběru neupřednostnila Kateřina Bečková dokumentární ráz, ale umělecký rozměr. Autorem těchto snímků byl většinou Přemysl Koblic. Pradleny, sklad písku na Podskalském nábřeží, příď převoznické lodi, Podolský přístav v zimě, koupání pod Podolskou cementárnou, půjčovna loděk v Braníku, říční lázně Na Mlýnku – to jsou němé připomínky toho, že Vltava přinášela lidem nejen práci a živobytí, ale i potěšení a radost ze života. Lidem, kteří se od té doby změnili právě tak jako řeka a město okolo ní. Z těchto tváří konce dvacátých a třicátých let vyzařuje i přes tehdejší ekonomickou krizi atmosféra skromné spokojenosti, jež je v dnešní době již pouze nedosažitelným ideálem. schovat popis