Kniha pojednává o šlechtickém rodu, který vstoupil na jeviště dějin až před vypuknutím husitské revoluce. Zato výrazně: první Smiřický Jan, původně nezámožný šlechtic z Hradecka, proslul jako husitský hejtman a politik, který získal značné majetky, ale kvůli konspirování proti Jiřímu z Poděbrad přišel o hlavu (1453). Nicméně jeho potomci se mezi husitskou aristokracií už udrželi a jako schopní hospodáři získali v 16. století ve východních Čechách ohromnou majetkovou doménu, tvořenou Škvorcem, Hrubou Skálou, Semily, Českým Dubem, Kumburkem, Jičínem, Náchodem, Kostelcem nad Černými lesy, Dymokury a Uhříněvsí. Svého velkého bohatství dosáhli uvážlivým režijním hospodařením, ale také odvážnými úvěrovými operacemi, kterými se podobali spíše nizozemské finanční buržoasii. Také svým protestantstvím, které je nakonec přivedlo do špiček protihabsburské šlechty. Kletbou rodu byly souchotiny, poslední Smiřičtí se nedožívali ani třicítky. To se také stalo osudem posledního mužského příslušníka rodu Albrechta Jana ( 1618), všestranně nadaného muže, jenž byl jedním z hlavních organizátorů stavovského povstání. Závěrečné dějství rodové historie se neslo ve znamení nelítostného zápasu dvou jeho sester o rodové dědictví, který tak barvitě vylíčil Josef Svátek v románu Pád rodu Smiřických. Jeho plody získal nakonec smutně proslulý Albrecht z Valdštejna, který sám pocházel po matce ze Smiřických. schovat popis