Až donedávna sem jezdili především turisté ze sousedních zemí, Belgie a Anglie, aby si užili jednodenní výlet. V Calais nebo v Lille výhodně nakoupili nějaký ten dárek - tyl nebo pár druhů piva, v Abbeville si prohlédli v Église du Saint-Sépulcre známá okna od Alfreda Manessiera - a pak zase honem odjeli. V poslední době však krajina mezi Paříží, Lamanšským průlivem a Belgií už není tajným tipem pro znalce, stává se z ní "ta pravá Francie", o níž se stále více mluví. Důkazem je vzrůstající počet turistů i noclehů v místních hotelech. V roce 2005 se počet ubytovaných vyšplhal až k osmi stům tisíc, v roce 2006 turistické kanceláře počítaly až s devíti sty tisíc. Kdo by se divil? Vždyť skutečnost, že Nord-Pas de Calais i na jihu sousedící Pikardie mají společně mnohem víc co nabídnout než jen obligátní mušle, hranolky a pivo, už je dávno známa. Ba co víc, oba kraje nabízejí vyváženou mozaiku půvabné přírody, zajímavých měst a napínavé minulosti, jejíž stopy jsou mnohde nepřímo cítit i v současnosti. Úrodná půda a rozvíjející se průmysl činily z obou regionů odpradávna velmi žádoucí oblast, takže byly pravidelně vystavovány dobyvačným válkám a invazím. Kronika zdejších bitev je dlouhá a sahá od Caesarových tažení kolem roku 57 před naším letopočtem, při nichž tento vojevůdce proměnil mj. Amiens a Boulogne-sur-Mer v centra římské moci, až po smrtonosné běsnění první a druhé světové války. O této zkáze svědčí dodnes četné vojenské hřbitovy a tucet vojenských muzeí na pobřeží, nemluvě městech Arras nebo Beauvais, která musela být vystavěna takřka od základů znovu. schovat popis