Gebrian Adam, Liška Eugen: Expanti, příbehy českých architektů a architektek v zahraničí, Praha: Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, 2022, ISBN 978 – 80 – 88377 – 47 – 4
Předkládaná kniha, kterou bychom mohli spíše charakterizovat jako sborník příspěvků jednotlivých architektek a architektů, s jednotícím tématem, kterým je realizace ve vystudovaném oboru, v zahraničí. Pokud jde o časovou působnost námi sledovaných osob v zahraničí, jedná se o více jak desetiletí (Jan Magasaník), až po rok a půl, tedy v podstatě o začátečníka (Martina Požárová). Někteří z nich zůstali pracovat v zahraničí, jiní se vrátili domů a uplatnili se v různých architektonických kancelářích, nebo mají svou vlastní soukromou praxi. Z těch, kteří zůstali venku lze vyzvednout například Lenku Holcovou, provozující soukromou praxi v Lisabonu, nebo Marka Oblutoviće, působícího ve Vietnamu.
Vše je poměrně dobře nastíněno již v upoutávce k publikaci na stránkách Megaknih, avšak přesto lze napsat více: Aktérky a aktéři z publikace studovali různé fakulty architektury. Od Fakulty architektury Liberecké Technické univerzity, přes Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze, Vysokého učení technického v Brně, Fakultu architektury Slovenské technické univerzity v Bratislavě, až po studium na ETH v Curychu (Eidgenössische Technische Hochschule Zürich). Celkově převažuje fakulta liberecká, což není na závadu, a lze to přijmout s pochopením, neboť spolupořadatel publikace (A.G.) je sám absolventem této školy, tudíž může znát část představených osob poměrně dobře.
Při četbě publikace je možné si povšimnout skutečnosti, že expanti si v jistém kroku museli odpovědět na otázky „proč a kam“, avšak volba cesty nemusela být vždy úplně jednoduchá. Výstižně to přibližuje Petr Štefek, když uvádí: „Po škole se mi nabízely zajímavé projekty, ale já chtěl ještě vyrazit do zahraničí…“
Jádro volby spočívá v odmítnutí relativní jistoty doma a ucházení se o zaměstnání v renomované zahraniční architektonické kanceláři, přičemž bylo nezbytné očekávat velký psychický tlak, neboť konkurence bývá bez pochyby značná. Prosadit se znamená vynaložit obrovské úsilí, a to po jistou dobu i na úkor osobního života. Ano, jistě, pokud člověk uspěje, může to v budoucnosti znamenat výrazný posun v kariéře, ale za ním je nutno vidět spoustu vynaloženého času a energie. Ovšem, nic (zpravidla) není zadarmo…
„Naše“ postavy architektek a architektů se v zahraničí dostali k rozsáhlým projektům, k nimž by se doma nedostali. To s sebou občas nese potenciální otázku: kdy skončit v té které kanceláři a přesunout se jinam? Nebo jinak, co mi ještě mnou zastávaná pozice poskytuje, rozvíjí mě ještě? Výstižně je tento okamžik představen u Veroniky Markytán, která z projekční kanceláře přešla do stavební praxe a měla tak možnost se uplatnit v obou oblastech (ve sféře projektování; ve sféře stavební realizace projektu).
Krátce: každá architektka i architekt si plní své sny a cíle, každý má svou cestu…
Jedním z klíčů pro volbu země pobytu mohl být obdiv k architektuře té, které země, ale v jednotlivých příbězích je vždy ještě mnohem víc. Například u Matěje Draslara je sice vysvětlován kontext švýcarské architektury, ale neméně nosnou částí jeho vyprávění je přiblížení organizace studia architektury ve Švýcarsku a náznaky porovnání se studiem u nás, což může být nesporně zajímavé zejména pro čtenáře uvažující o studiu architektury. Ovšem M. D. bychom mohli považovat trochu i za švýcarského domorodce, neboť jeho rodina žije ve Švýcarsku již více jak čtvrt století, což přináší jiný úhel pohledu, než který můžeme nalézt například u výše zmíněné Martiny Požárové…
Díky četbě se nám dostane příležitosti seznámit se s chodem velikých projekčních kanceláří, které se počtem zaměstnanců vyrovnají továrně, a takovéto přirovnání může být svým způsobem přiléhavé, jde o preciznost, nápady, rozdělení úkolů a týmovou spolupráci…
Pokud se jedná o osoby, s jejichž názory a pohledy na řešené projekty a jejich uplatnění v praxi, se můžeme seznámit, je jejich „záběr“ opravdu široký.
Jan Magasanik přibližuje nejen tvorbu a osobnost dánského architekta Bjarkeho Ingelse, ale také jeho kodaňskou architektonickou kancelář. V příspěvku můžeme získat i náhled na v nedávné době velice diskutovanou a neslavně ukončenou (a zpolitizovanou) soutěž na stavbu české Národní knihovny na Letné, z pohledu kanceláře renovovaného dánského architekta a jeho zaměstnance.
U Veroniky Markytán můžeme zase poznat práci ve vyhlášené londýnské kanceláři Foster + Partners. Jiný úhel pohledu na tuto kancelář pak můžeme získat z příspěvku Petra Štefka.
S Veronikou Markytán se podíváme i na konverzi elektrárny Battersea v Londýně.
Jan Vranovský prezentuje svůj pohled na japonskou kulturu i architekturu. Ocenit lze i jeho odvahu založit si v Japonsku vlastní architektonickou kancelář. V této souvislosti je vhodné připomenout, že česká architektura má v Japonsku své výrazné stopy, které tam zanechali zejména architekti Jan Letzel (1880 – 1925) a Antonín Reymond (1888-1976).
Janu Vranovskému je svým příspěvkem blízký Mark Oblutović. Také zde musíme vysoce hodnotit odvahu působit ve zcela kulturně odlišném prostředí. Pozoruhodné je přiblížení vietnamské architektonické kanceláře, praxe, ale také práce s přírodními materiály, s nimiž projektanti u nás běžně nepracují (např. bambus). Zajímavé je i založení vlastní kanceláře a její fungování.
Ondřej Tichý, který, dle svých slov, neuspěl v závěru studia se zpracováním diplomové práce, se přes stáž v Dánsku a dopracování diplomové práce, dostal do Londýna do Heaterwick studia (firma o dvě stě zaměstnancích, řešících projekty po celém světě), v níž se podílel i na projektech pro Prahu. V této části publikace lze také postřehnout fakt, že v zahraničních architektonických studiích se velmi často více zaměřují na rozpoznávání schopnosti invence u uchazečů o zaměstnání, než na splnění běžně zadaných úkolů. U Ondřeje Tichého se setkáme i s kladným hodnocením památkářů, kterým u nás nezřídka nemůžeme „přijít na jméno“, a sice v tom směru, že někdy mohou projekt posunout dál a přijít s řešením, které původně projektanta nenapadlo.
Bára Šafářová a Dana Čupková se dostaly do USA, kde působí v akademické sféře. Každá architektka vypráví nejen o svém působení na americké akademické scéně, ale i o svých dalších aktivitách. Můžeme se dočíst, že pracovat v USA (a prosadit se) není nikterak jednoduché, a to nejen pro nezbytnost překonání „úředního šimla“. Dále také o vymezování oblastí bydlení podle sociálního statusu, a jeho dopadech na společnost. V neposlední řadě i o řešení palčivých problémů americké společnosti.
Lenka Holcnerová již byla zmíněna, ale abychom si ji přiblížili ještě více, je třeba konstatovat, že její cesta k vlastní projekční kanceláři v Lisabonu trochu připomíná cestu kolem půlky světa. L. H. se představuje jako osoba, která si jednak plní svůj sen (život u moře), jednak měla odvahu odmítnout akademickou scénu, když zjistila, že to není její „parketa“, a také se pustit do projektování v cizí zemi na „vlastní triko“. S L.H. také nahlédneme do fungování architektonické scény v Portugalsku.
Závěrečný příspěvek benjamínka souboru (Martiny Požárové), která se k práci ve Švýcarsku dostala nejen přes obdiv ke švýcarským architektům, ale také přes svoji důslednou přípravu a ochotu pracovat po jistou dobu jako praktikant v architektonické kanceláři. Vyprávění M.P. může jistým způsobem působit pro případné její následovatele jako návod, inspirace.
Pokusíme-li se celkově zhodnotit sledovanou knihu/sborník můžeme konstatovat, že nám přinese řadu nových poznatků, obohatí nás v oblasti, s níž se zpravidla často nesetkáváme (např. fungování projekčních architektonických kanceláří). Může na nás zapůsobit i tak, že začneme více vyhledávat jména a realizace zahraničních architektů a jejich kanceláří, což nás může přivést k hlubšímu poznání soudobé architektury a jejího směřování. schovat popis