Monografie se zabývá vyučováním českého jazyka na
středních školách v letech 1918 - 1989, a to především jazykovou
složkou vyučovacího předmětu. Neomezuje se pouze na úzce školský
pohled, nýbrž pojímá problematiku z několika zorných úhlů a
zasazuje ji do širšího kontextu. Představuje historické...
číst celé
Monografie se zabývá vyučováním českého jazyka na
středních školách v letech 1918 - 1989, a to především jazykovou
složkou vyučovacího předmětu. Neomezuje se pouze na úzce školský
pohled, nýbrž pojímá problematiku z několika zorných úhlů a
zasazuje ji do širšího kontextu. Představuje historické
determinanty ovlivňující pojetí vyučovacího předmětu český jazyk,
všímá si vlivu situace v lingvistice na výuku češtiny a vývoje
české lingvodidaktiky. Výsledný obraz je dotvářen pomocí analýzy
primárních dokumentů, učebních osnov, učebnic, oborových časopisů.
Autorka připomíná i významné osobnosti podílející se na vývoji
vyučování češtině (V. Ertl, J. Kaňka, J. Kabelík, B. Havránek, L.
Kopeckij, K. Oliva, J. V. Bečka, E. Čech, K. Svoboda, P. Hauser, V.
Styblík, M. Čechová, N. Kvítková a mnozí další). Publikace, jež se
šíří a hloubkou odborně zpracovaného tématu stává významnou
součástí paměti oboru jako teoretické disciplíny i praktické
aplikace, tak může být poučením i východiskem pro příští tvůrce
koncepcí vyučování češtině.
schovat popis
Recenze