Kniha Vl. Kavčiaka je románovým zpracováním skutečných událostí. K pochodu smrti došlo v Angole v r. 1983. Protivládní povstalecké jednotky tehdy zajali 66 československých občanů, kteří do Angoly přijeli pomáhat s provozem papírenského závodu. Většina z nich měla s sebou své rodiny, své manželky a děti. Tři měsíce je hnali přes celou Angolu jako odstrašující příklad pro svět, že Angola je svobodná a nestojí o nikoho, kdo by se do ní chtěl vetřít. Tito lidé ušli 1500 km, 1000 km ujeli na nákladních autech, jeden z nich zemřel. Muži byli propuštěni až za rok po incidentu a ostatní, zejména děti měly zdravotní potíže a především všichni z pochodu smrti následky psychické. Nikdy nemohou zapomenout na výslechy, na čekání, co pro ně udělá československá vláda, těžko si po návratu zvykali na svobodu, stále je neopouštěl strach.
Kniha je napsaná velice poutavě, působí na city čtenáře nezvykle silně. Autor se nezaměřuje jen na vládnoucí a protivládnoucí kruhy, ale snaží se čtenáři přiblížit i život prostých lidí v Angole, jejich bídu, skromnost a solidaritu, kamarádství českosl. dětí s domorodými. Při pochodu smrti dochází k přestřelkám mezi unitními (protivládními) a vládními jednotkami. Mezi zajatými byli i provládně orientovaní Angolané, Portugalci a míšenci. Pochodovali vždy v noci, mnozí byli nemocní, někteří na pokraji sil. Hlavně děti trpěly. Doktorka, která byla mezi zajatci, se snažila vyjednávat s velitelem věznitelů, pomáhala, jak jen to šlo, těm nejvíce nemocným. Mezi zajatci se začalo mluvit o pochodu smrti. Byli už na pokraji svých sil. Protivládní vojáci s sebou táhli kuchařky, pomocný personál, celkem pochodovalo v koloně kolem tří tisíc lidí. Jedna ze zajatkyň onemocněla malárií. Další měli průjmy, otoky, záněty kloubů, krvavé puchýře, pohmožděniny, záněty dýchacích cest. Beznadějné. Doktorka kolabovala, nevěděla, jak pomoci. Domorodí nosiči utíkali. Potyčky mezi zajatci způsobené psychickým a fyzickým vyčerpáním. Na korbě náklaďáku byli převezeni na základnu Jamba, kde se setkali s generálem Savimbim, velitelem protivládního vojska, který je ubezpečil, že je UNITA do 14 dnů předá Červenému kříži. Trvalo to poněkud déle, nabízeli jim emigraci do Jihoafrické republiky. Nakonec odjeli jen ženy s dětmi. Opuštění muži trpěli na základně dál, čekali bez naděje na návrat domů. Marně vysvětlovali svým věznitelům, že přijeli do Angoly na pozvání jejich vlády pomáhat zubožené zemi. Na svobodu byli propuštěni až za rok.
Kniha je napsaná s velkým citovým zaujetím, autor rozehrává nejen osudy zajatých českosl. občanů, ale i jejich povahové rysy, odkrývá jejich nitro. schovat popis