O tom, že by každé dítě mělo znát nejvýznamnější pověsti naší země, netřeba pochybovat. Ne každý má trpělivost na Aloise Jiráska a jeho rozsáhlé texty plné nesrozumitelných výrazů. Knih s převyprávěnými pověstmi vznikla spousta, ale tahle Vaněčkova je vtipná, jiskřivá a psaná s obrovským nadhledem a pochopením pro všechno lidské.
Michal Vaněček (1964) je autorem řady knih pro děti a pro mládež, které nezapřou autorův rukopis. Ten se projevuje nekonečným smyslem pro humor, vymýšlením absurdních scén a nevážným vyprávěním o vážných věcech. Nakladatelství Grada vydalo v letošním roce ještě jednu Vaněčkovu knihu. „Kouzelné pověsti pražské aneb Jak to bylo doopravdy“ si vzaly na paškál nejznámější pražské osobnosti a místa a nutno podotknout, že jim Michal Vaněček a jeho spoluautorka Renata Petříčková dali pěkně na frak.
„Kouzelné pověsti pražské aneb Jak to bylo doopravdy“ jsou více parodiemi, nebo chcete-li apokryfy. Aktuální „Staré pověsti české pro děti“ jsou určené čtenářům od sedmi let a Michal Vaněček se v nich drží předlohy. Opět si neodpustil pár jízlivých a trefných komentářů a rýpanců, ale co se týče obsahu, klasické pověsti pouze převyprávěl a nijak je neměnil. Proto tuhle knihu ocení zejména školáčci, po kterých se přece jen chce, aby znali fakta a nevymýšleli si vlastní teorie. Vaněček má porozumění pro lidské slabosti a nijak nezavírá oči nad věcmi, které jsou nekorektní a o kterých se nemluví.
Jeho ženské postavy jsou vesměs klepny, muži chtějí mít klid a kašlou na nějaké heroické činy a vládci jsou bezpáteřní prevíti, kteří jako by z oka vypadli dnešním politikům. Děj a vyznění Jiráskových pověstí zůstalo stejné, ale autor neodolal a udělal si legraci z motivace našich národních hrdinů. Některé názvy pověstí jsou podobné názvům z knihy „Kouzelné pověsti pražské aneb Jak to bylo doopravdy“, ale to vůbec nevadí. Naopak vám doporučuji pořídit si obě knihy, abyste mohli porovnat pravdu s fantazií.
Vaněčkovy průpovídky jsou někdy až na hraně, někdy jsou dvojsmyslné a některé vtípky pochopí jen dospělí. Například ten, ve kterém Kazi uchváceně sleduje Bivoje s divočákem na zádech a zasněně šeptá: „To je ale pořádný kanec!“ Pověst o Bivojovi končí tak, jak má, ale autor si neodpustí alespoň větu, že Bivoj navštěvoval Kazi tak často, až musel požádat o její ruku. Vtipné jsou i ilustrace, kterých se opět ujal Václav Ráž. Pokud si je důkladně prohlédnete, zjistíte, že jsou vtípky ukryté i v nich.
Protože se ale autor držel originálů, některé jeho pověsti nejsou vůbec (ale vůbec) veselé. Zatímco v předešlé knize o pražských pověstech mohl z Fausta udělat lékárníka, který okrádá své zákazníky, ve „Starých pověstech českých pro děti“ ho musel odnést čert do pekla. Vaněček zpracoval i méně známé pověsti a je to jen dobře. Díky němu se děti dozví o Ječmínkovi, Bruncvíkovi nebo o kouzelníkovi Žitu. Pověst o havířích z Kutné Hory je poněkud drsná, protože v ní padají hlavy, ale to prostě k naší historii patří. Drtivá většina pověstí je z Čech, výjimku tvoří pouze slovenský Jánošík.
Vaněček své pověsti vypráví moderním a srozumitelným jazykem a je úžasné sledovat, jak do něj dokáže zapasovat archaické výrazy. Spojka „jelikož“ nebo podstatné jméno „kože“ sem prostě patří a neumím si představit, že by použil něco obyčejnějšího. Celá kniha má pohádkový nádech a i díky veselým ilustracím je vhodná pro každé malé děcko. Pokud si vaši školáci napíšou o „Staré pověsti české pro děti“ Ježíškovi, rozhodně neudělají chybu. schovat popis