Spojení hluboké venkovské moudrosti, která už vymírá, a obrazů z ukrajinských dějin viděných zdola.

Román od autora s ukrajinskými i českými kořeny zachycuje tříštivý, mihotavý a nejednoznačný obraz ukrajinské provincie, konkrétně regionu Polesí, ve vzpomínkách staré ženy. Vyprávěčka románu Marie je dcerou ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce. Rodinná kronika (složená ze silných obrazů a vzájemně provázaných příběhů) zpracovává nejen osudy ústřední rodiny, ale také širokou paletu dalších postav a figurek, které dohromady skládají pestrou románovou mozaiku života v (zejména) Volyňské oblasti Ukrajiny od dvacátých let dvacátého století de facto do současnosti. Plátno vyprávění je místy potrhané, popálené a tedy fragmentární, tříští se do menších příběhů osobnějšího rázu, do kterých někdy až brutálně pronikají dramatické „velké“ příběhy východní Evropy.\nSugestivní a místy velmi tíživý román má potenciál čtenáře strhnout svou divokostí a bezprostředností.

„Vymítat děs je ženská práce,“ tvrdí Evropanka Alexeje Sevruka v uhrančivém vyprávění o tom nejdůležitějším, totiž o schopnosti přežít a dokonce se radovat, byť třeba na ruinách. V Polesí žijí a umírají Ukrajinci, Židé, Němci, Rusové i Češi ve všednosti katastrof, jako jsou války, či hladomor. Čtenář v mohutném dějovém toku jen lapá po dechu, tu tam snad vzpomene na klasika Issaca Bashevise Singera či na současnou hvězdu Guzelu Jachynu. A nedá se nic dělat, nejsilnějším hlasem současné česky psané literatury je tato kniha mladého ukrajinského autora.\n– Jáchym Topol

„Velké dějiny se zde proplétají s osudem jednoho člověka. Není pochyb o tom, že se nacházíme v jedné ze Snyderových „krvavých zemí“ (…) Jedním ze sdělení prózy se stává to, že také vše, co vypravěčka snese takříkajíc na jednu hromadu, je součástí (středo)evropské identity, součástí substrátu, z něhož se rodí.“ \n– Jan M. Heller

„Nejsilnější hlas současné česky psané literatury!“ \nJáchym Topo