Nakonec už nebylo kam ustupovat. Hromada těl mě přitiskla ke zdi a vytlačila ze mě vzduch. Ruce s křehkými svaly se mě snažily roztrhat na kusy, zatímco ploché tváře bez vrásek vyjadřovaly asi tolik emocí jako nabalzamovaná mrtvola.Popadl jsem chromovaný stojan s infuzí a šťouchl s ním nejbližšího spáče do břicha. Nechal se odtlačit, ale to už se na mě mačali další. Byli slabí a bez vůle, zato jich bylo čtvrt tisíce. Zatím se mi je sice dařilo odrážet, ale až se ke mně dostane otec, všechno skončí.Obří loutka udělala ještě dva tři kroky a zastavila se. Konstrukce exoskeletu, která otcovu už tak mohutnou postavu ještě zvětšovala, se roztřásla jako rezavý kolotoč. Starý muž zavařený v elektronickém brnění jako sardinka v plechovce pokrčil paže a pomalu ohmatal kulomet přivařený k širokému nárameníku...\nO autorovi\nDrsný a spravedlivý dobrodruh Petr SchinkNarodil se 29. prosince 1979 v Ostravě a své rodiště rozhodně nezapře kadencí, jakou oplývá jeho čeština. Rychlá a úderná, zrozena k tomu, aby na svých bedrech nesla příběhy, které se autorovi honí v hlavě.Ač rokem narození lehce pokulhává za jmény, která dnes vládnou české fantastice, již svou první knihou (Špinavá práce, 2006) upozornil, že je s ním třeba počítat. Dnes, na začátku druhého desetiletí nového milénia a u příležitosti vydání jeho nejnovějšího románu, ho můžeme směle označit za předního představitele autorské generace, která se již stihla etablovat několika vydanými knihami a za pár let už bude moci směle předávat stařecká moudra dravým štěňatům.Petr Schink se poprvé do rukavice širší čtenářské obce zakousl v roce 2002 povídkou Bezvěrec, publikovanou v Ikarii. Následovalo několik dalších povídek pro stejný časopis (Čokl, 2004; Rozhraní, 2005), načež se i se svými krátkými příběhy vydal na cestu do Pevnosti, na jejíchž stránkách publikoval další čtyři texty (Peníze nesmrdí, 2006; Tlesknutí jedné dlaně, 2007; Gnothi seauton, 2007; Muška jenom zlatá, 2008). V té době vyšla jeho první kniha, Schink se ale ještě neměl stát romanopiscem v pravém slova smyslu. Špinavá práce je složena z volně provázaných povídek a představuje dva hrdiny (kteří jsou navzájem víceméně svými alter egy) – jednoho z alternativní Ameriky padesátých let, druhého z neradostné budoucnosti.Upozornění pro českou kritiku bylo v této knize dvojí: za prvé, Petr Schink zjevně míří na samou špičku české akční scény, obecně identifikovatelné na základě toho, že spíše než ve fantasy hledá inspiraci v detektivní drsné škole (například) Raymonda Chandlera, a za druhé, že přináší svébytný svět se svébytnými pravidly, který si ohraničí a nikoho jiného do něj nepustí. Už od počátku tak lze mluvit o „typické schinkovině“ a jeho hrdinu mezi hrdiny jiných autorů vždy bez problémů identifikujete.A jaké že jsou literární světy Petra Schinka? Mezi těmi, kdo píší jeho autorské medailony a recenzují jeho knihy, se už stalo určitým klišé mluvit o určité realistické šedi, způsobené absencí čisté černé a bílé barvy. Je to ale klišé nesmírně výstižné, co se samotného základu Schinkova přístupu k jeho světům týče. Každý, koho byste zde chtěli považovat za rytíře bez bázně a hany, by vám při nejbližší příležitosti vrazil kudlu do zad, pokud by ho k tomu okolnosti navedly. A padouši zde nejsou archetypálními černými dírami, pohlcujícími veškeré světlo, ale prostě lidmi, kteří jsou o něco pragmatičtější než ostatní.Zvláště ve druhé knize (Století páry, 2010) je tento přístup doveden k dokonalosti. Její hlavní hrdina by dítě asi nezastřelil. Ale rozhodně ne proto, že by proti tomu měla něco společenská morálka, nýbrž jedině a pouze proto, že se to příčí jeho vnitřnímu morálnímu kompasu. Fastynger van Hauten se pohybuje v prostředí velmi slizkých existencí. Pro mnohé z nich dokonce sám pracuje. A jedině, když udělají něco, co on sám není schopen vnitřně akceptovat, označí je za „černé“ a zakročí proti nim. Ale rozhodně nikoli z pozice „bílého“. Vždy z pozice mnohovýznamové šedi. Pokud bych hledal vhodná adjektiva k Schinkově přístupu, vybral bych asi „poctivý a pravdivý“ – v tom smyslu, který jsem naznačil výše. Ve Vylévání krve, prvním „opravdovém“ románu s kapitolami místo povídek, se na scéně znovu objevuje nejstarší ze Schinkových „velkých“ hrdinů, Charlie Parker ze Špinavé práce. „Jeho“ Amerika je na tom ještě o něco bídněji, než byla, když jsme ho opouštěli, a Charlie už také není nejmladší – vrací se proto domů. A hned ze začátku se dostává do problémů, neboť jinak to Schinkovy postavy ani neumí.Zbývá zmínit, že se za hranice vlastní tvorby přeci jen autor jednou vydal, a to když napsal osmý díl série Jiřího W. Procházky a Miroslava Žambocha o agentovi JFK s názvem Kalibr .45 (2006). Schinkův typický rukopis ale ani tahle útlá knížka nezapře.Petr Schink si našel své místo v rámci českého knižního trhu a je na něm již pevně zabydlen. Láká-li vás vůně dobrodružství, střelného prachu, drsných mužů a křehce nebezpečných žen, oceňujete-li cynický humor, tekoucí ze stránek společně s krví (častěji hrdinovou než jeho nepřátel), jděte za ním. Určitě pro vás bude mít něco přichystané.David P. Stefanovič