Meyer Schapiro (23. 9. 1904, Litva – 3. 3. 1996, USA) byl jedním z nejvýznamnějších amerických historiků a teoretiků umění ve 20. století. Svou mnohostrannou erudicí, hloubkou pohledu a nezvykle širokým spektrem zájmů vytvořil předpoklady k prudkému rozmachu americké uměnovědy a vychoval množství úspěšných žáků, dále rozvíjejících jeho podněty. Vedle svých amerických učitelů Arthura K. Portera a Charlese R. Moreyho, se Schapiro ve svém díle odvolával zejména na názory hlavních představitelů vídeňské školy (Aloise Riegla, Franze Wickhoffa a Maxe Dvořáka), německých historiků umění (především Wilhelma Worringera a Wilhelma Pindera) a Francouze Henriho Focillona. Uplatňoval velmi otevřený, nedogmatický a někdy téměř experimentální způsob práce i výuky a tvůrčím způsobem se vyrovnával s aktuálními podněty z jiných oborů: současné literatury, filosofie (zvláště existencialismu a fenomenologie) a psychoanalýzy. Odmítal izolování stylových analýz od konkrétních dějinných situací, kritizoval ustrnutí v hermetické oblasti bez spojení se sociálními, politickými, ekonomickými a ideologickými zdroji. Čtenáři se dnes, v českém překladu poprvé, dostává do rukou obsáhlý průřez Schapirovým dílem, reprezentující velkou část jeho zájmového spektra. Studie o starším umění obsahují vedle ikonologických úvah z oblasti románského umění a umění rané nizozemské renesance také obsáhlou kritickou reinterpretaci knihy Sigmunda Freuda Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. V části věnované novějšímu umění jsou zahrnuty studie o Courbetovi a lidovém umění, o Seuratovi a o Cézannových jablkách reflektující Schapirovy teorie sociálních a ekonomických aspektů uměleckého díla, zatímco ve stati o díle Pieta Mondriana se autor věnuje expresivním a intelektuálním kvalitám abstraktního stylu. V posledním oddílu jsou shromážděny práce metodologické, mezi nimiž obzvláště významné místo zaujímá studie Styl, v níž Schapiro shrnul dosavadní poznatky bádání o stylu a kriticky se vyrovnal se schematičností polaritních, cyklických i evolučních teorií. Meyer Schapiro (23. 9. 1904, Litva – 3. 3. 1996, USA) byl jedním z nejvýznamnějších amerických historiků a teoretiků umění ve 20. století. Svou mnohostrannou erudicí, hloubkou pohledu a nezvykle širokým spektrem zájmů vytvořil předpoklady k prudkému rozmachu americké uměnovědy a vychoval množství úspěšných žáků, dále rozvíjejících jeho podněty. Vedle svých amerických učitelů Arthura K. Portera a Charlese R. Moreyho, se Schapiro ve svém díle odvolával zejména na názory hlavních představitelů vídeňské školy (Aloise Riegla, Franze Wickhoffa a Maxe Dvořáka), německých historiků umění (především Wilhelma Worringera a Wilhelma Pindera) a Francouze Henriho Focillona. Uplatňoval velmi otevřený, nedogmatický a někdy téměř experimentální způsob práce i výuky a tvůrčím způsobem se vyrovnával s aktuálními podněty z jiných oborů: současné literatury, filosofie (zvláště existencialismu a fenomenologie) a psychoanalýzy. Odmítal izolování stylových analýz od konkrétních dějinných situací, kritizoval ustrnutí v hermetické oblasti bez spojení se sociálními, politickými, ekonomickými a ideologickými zdroji. Čtenáři se dnes, v českém překladu poprvé, dostává do rukou obsáhlý průřez Schapirovým dílem, reprezentující velkou část jeho zájmového spektra. Studie o starším umění obsahují vedle ikonologických úvah z oblasti románského umění a umění rané nizozemské renesance také obsáhlou kritickou reinterpretaci knihy Sigmunda Freuda Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. V části věnované novějšímu umění jsou zahrnuty studie o Courbetovi a lidovém umění, o Seuratovi a o Cézannových jablkách reflektující Schapirovy teorie sociálních a ekonomických aspektů uměleckého díla, zatímco ve stati o díle Pieta Mondriana se autor věnuje expresivním a intelektuálním kvalitám abstraktního stylu. V posledním oddílu jsou shromážděny práce metodologické, mezi nimiž obzvláště významné místo zaujímá studie Styl, v níž Schapiro shrnul dosavadní poznatky bádání o stylu a kriticky se vyrovnal se schematičností polaritních, cyklických i evolučních teorií. schovat popis