Kniha byla skvost. Alespoň pro mě. Některé knihy se mi líbí, z některých jsem nadšená a některé jsou asi napsané přímo pro mě. Tohle je jedna z nich.

Děj se odehrává v minulosti v Přerově, od roku 1941 až do konce války 1945. Ke konci války pak ještě v Německu. Babička Ester vypráví svůj život vnučce Kamile. Občas je tam krátká vsuvka ze současnosti Praha 2020, do pokoje kde babi vypráví a Kamila dá doplňující otázky.

Zamlouval se mi styl psaní. Stránky mi utíkaly jedna za druhou. Líbilo se mi, jak byl příběh uchopen. Vyprávěn.

Hlavní hrdinku Ester jsem si zamilovala. Prožila toho opravdu hodně na jeden život. Líto mi bylo, že velké bolesti si nenesla jen z války , ale i od svých nejbližších, od rodiny. Mrazilo mě z pronesených slov.
Citace: „Kdysi jsem bývalá sestrou, dcerou a vnučkou. Dnes nejsem ani jedno z toho. Jsem jen prázdná schránka, která osmdesát let funguje, aniž by se jí opravdu chtělo žít. “

Její první láska nebyla šťastná. Nepřála tomu doba. Bylo velmi těžké si udržet jasnou hlavu. Každý viděl válku a pomoc v ní jinak. Odloučení, strach,…

Konec knihy, kdy vypráví konec války a část po válce jsem měla slzy v očích. Opravdu by se měli lidé už poučit, že válka nic nevyřeší, ale přinese mnoho neštěstí.

Brala bych pokračování knihy, protože některé věci v knize nebyli dopsané. Chtěla bych vědět, co se stalo v rodině, s bratrem, s rodiči. Chtěla bych si spolu s Kamčou číst zápisky od Julie z Terezína. Knihu moc doporučuji, zůstane mi v srdci a v knihovně. schovat popis