Kategorie

Když projížděl Chruščov naší vesnicí

214 běžná cena 249 Kč

Poštovné jen 49
nejnižší v ČR

Nakladatel: Štengl Petr
ISBN: 9788087563342
Rok vydání: 2015
Jazyk: Čeština
Počet stran: 134

Nákupem získáte tyto dva krásné dárky

Limitovaná sběratelská záložka 1.

DVD film - Choking hazard 2. K Objednávce od 2 kusů

Povídky albánského spisovatele, diplomata a pedagoga Ylljeta Aliçky nás přivádějí do země, o jejíchž reáliích u nás panuje stále velmi slabé povědomí. Výrazně to platí o albánské literatuře, která se v českých překladech vyskytuje jen zcela ojediněle. Vedle světově proslulého literáta, Ismaila Kadareho, se tak Ylljet Aliçka stává teprve druhým žijícím albánským spisovatelem, jehož tvorba se českým čtenářům zpřístupňuje. Čím si Aliçka tuto pozornost zasluhuje?

Jeho povídky poutavou formou poodkrývají každodenní realitu života v Albánii v době komunismu a také v prvním desetiletí po jeho pádu. Autor přitom v jejich sepsání vycházel převážně z vlastních životních zkušeností, což cizincům dovoluje lépe pochopit syrovost, absurditu a krutost života v zemi, jež ve druhé polovině minulého století prošla specifickým historickým vývojem stěží srovnatelným s jinou evropskou zemí. S ohledem na kontext Aliçkových povídek je žádoucí si tento vývoj v krátkosti připomenout.

Na sklonku druhé světové války se k moci dostali komunisté v čele s Enverem Hodžou (1908-1985). Až do roku 1948 byla Albánie úzce napojena na Titovu Jugoslávii a komunistická vedení obou zemí aktivně připravovala začlenění Albánie do jugoslávské federace. Teprve roztržka Stalina s Titem v roce 1948 přeměnila Albánii v běžný sovětský satelit. Hodžovo vedení se nekompromisně zbavilo všech dřívějších projugoslávských členů vládnoucí strany a ostrá rétorika proti dřívějšímu spojenci se stala klíčovým ideologickým pilířem stalinistického režimu v Tiraně. Těžkou ranou pro albánsko-sovětské spojenectví, z něhož země významně ekonomicky profitovala, bylo úmrtí Stalina v roce 1953 a kritika jeho kultu ze strany nového sovětského vedení. Sovětské pokusy o nové sblížení s Bělehradem byly albánskými komunisty sledovány s nedůvěrou a obavami o vlastní pozici. Neochota Envera Hodži zahájit proces destalinizace ve vlastní zemi a zároveň nelibost Sovětů nad albánskými megalomanskými průmyslovými projekty přivedlo nakonec Albánii k druhé roztržce, tentokrát se SSSR a jejími satelity. Na zasedání komunistických a dělnických stran v Moskvě v roce 1960 vystoupila albánská delegace ostře proti Chruščovově politice destalinizace a v propukajícím sovětsko-čínském ideologickém a mocenském sporu se postavila na stranu asijské mocnosti. Odvážný krok malé země, motivovaný pouze mocenskými zájmy její politické elity, dovedl Albánce do poněkud kuriózního spojenectví se vzdálenou Čínou, která ale do značné míry pomohla překlenout výpadek předchozí hospodářské pomoci sovětského bloku. Albánie se na oplátku stala pro Čínu jakýmsi hlasem na mezinárodní scéně, neboť pekingští komunisté se až do začátku 70. let nacházeli v naprosté mezinárodní izolaci. Peking neměl své křeslo ani v OSN. Pročínský kurz a objevující se hospodářské potíže se v Albánii projevily sílící mobilizační kampaní, která měla zajistit masivnější zapojení Albánců do výstavby socialismu a odpoutat jejich pozornost od narůstajících hospodářských problémů. Pod její rouškou režim likvidoval zbytky potenciálně nebezpečných skupin obyvatelstva. V roce 1967 tak mj. vyvrcholila protináboženská kampaň, která postavila mimo zákon všechny náboženské instituce a vedla k uzavření všech svatostánků v zemi. Albánie byla prohlášena za ateistický stát, což poté stvrdila nová ústava v roce 1976. Pod hlavičkou boje proti byrokratismu byly také tisíce lidí přesunuty na venkov. Na jedné straně se tak vládnoucí skupina zbavila nepohodlných osob v důležitých centrech moci a na straně druhé příchod relativně vzdělaných kádrů na venkov přispěl k rozbití tradičních kmenově rodových struktur venkovské společnosti, autority jejích vůdců a religiozity venkova. Tyto kampaně nazývané dobovou propagandou jako „další revolucionarizace života“ v jistém ohledu kopírovaly čínskou kulturní revoluci. Na rozdíl od Číny se však v Albánii tento proces nevymkl vládnoucí straně z rukou a ve svém důsledku vedl k posílení kultu osobnosti Envera Hodži a k nacionalizaci albánské komunistické ideologie. Obavy z možné zahraniční intervence, které zesílily po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, se odrazily také v mohutné militarizaci země. Obyvatelstvo, včetně žen, se povinně účastnilo vojenských cvičení a do pádu komunismu byly v Albánii postaveny statisíce betonových bunkrů, které měly zemi ochránit před vnějším nepřítelem. Albánsko-čínské spojenectví se nakonec stalo obětí racionalizace čínské politiky. Navazování kontaktů se západními zeměmi včetně USA a slábnoucí čínská ochota financovat albánskou industrializaci zapříčinily v druhé polovině 70. let ideologický a politický rozchod obou zemí. Stejně jako v případě Jugoslávie a sovětského bloku začala Albánie obviňovat i Čínu ze zrady marxisticko-leninských principů. V období od roku 1978 do smrti Envera Hodži v roce 1985 se Albánie nacházela v naprosté mezinárodní izolaci, která se projevila v dramaticky se zhoršující životní úrovni obyvatel. Politický kurz Hodžova nástupce Ramize Alii navazoval na předchozí politiku, ale následkem hospodářského kolapsu a událostí v Evropě na konci 80. let byl nakonec donucen k opatrným reformám a otevírání země světu. Masivní demonstrace pak na počátku 90. let vedly i v Albánii k pádu komunistického režimu.

Každodenní pídění po základním zboží probíhalo v atmosféře permanentní propagandistické masáže, vyžadující naprostou konformitu s režimem, a ve strachu před všudypřítomnými spolupracovníky tajné policie. Jakákoliv odchylka od norem stanovených stranickými ideology byla drakonicky postihována. Poslech zahraniční hudby nebo četba zakázané literatury neznamenaly jen ztrátu zaměstnání či vyloučení ze studia, ale obvinění ještě v 80. letech končili ve věznicích nebo pracovních táborech s mnohaletými tresty odnětí svobody.

Několik desetiletí trvající stalinistická vláda diktátora Envera Hodži se sice na počátku 90. let 20. století zhroutila, avšak zbídačení země, dlouhá mezinárodní izolace, rychlý přechod od autarkie k dravému kapitalismu a nulová demokratická tradice vedly k politické a sociální nestabilitě provázené hromadným exodem obyvatelstva. Složité období počátků albánské demokracie vyvrcholilo v roce 1997 bankrotem země, ozbrojeným povstáním a zhroucením státní autority, která zemi vrhla do všeobecného chaosu. Většina území státu byla ovládána ozbrojenými gangy, kterým se do rukou dostaly zbraně z vyrabovaných armádních skladů. Zároveň došlo k polarizaci obyvatel – na příznivce tehdejšího prezidenta Saliho Beriši a příznivce opozičních socialistů v čele s Fatosem Nanem. Opozice obviňovala Berišu, že jeho vláda podporovala finanční instituce, které začátkem roku 1997 zkrachovaly, a že povstání na jihu země chtěl potlačit armádou. Nepokoje trvaly asi půl roku a vyžádaly si kolem 2000 lidských životů.

Nelehké období albánských dějin v druhé polovině 20. století Aliçka představuje očima neelitních skupin obyvatelstva. K čtenáři tak promlouvají prosté venkovské ženy, vězni, primitivní bachaři, venkovští učitelé, studenti či namyšlení místní straničtí funkcionáři a jejich mnohdy úsměvné až tragikomické příběhy skládají pestrou mozaiku těžko uvěřitelné albánské reality v době nedávné. Vezmeme-li v potaz české zkušenosti s komunistickým režimem a dobou transformace v 90. letech, nabízí se českému čtenáři prostřednictvím Aliçkových povídek zajímavé srovnání…
Proč jsme tak levní?
Tato knížka je o 14% levnější než jinde. Díky čemu držíme ceny tak nízko?
Vyladili jsme logistiku
Mákli jsme si. Naše sklady a distribuční cesty fungují efektivně.
Šetříme na reklamě
Místo drahé reklamy vám radši dáme lepší služby. A taky nižší ceny.
Na dopravě nerýžujeme
Velké e-shopy si zvyšují marži vyšší cenou dopravy. U nás máte dopravu za 39.
Díky tomu vám dáme knihu Když projížděl Chruščov naší vesnicí jen za 214 Kč.