Němčíkova prvotina, která vznikala i s reinkarnacemi snad 350 let je konečně na světě a zřejmě si zasloužila těch 14 000 litrů vína, které během výroby Němčík spořádaně vykloktal.

Smrthaus popisuje autorův rok a půl mezi ležákama ve starobinci, takže je v něm adekvátně sraček, chcánek a smutku, což je vždy dobrá konstelace pro velká antická dramata. Jelikož Němčíka znám a vím, že vždy po vypití decky jakéhokoliv špiritusu začne mluvit nesrozumitelnou ezoterickou řečí plnou buddhy, karmickejch vln a světového míru, byl jsem trochu v obavách, jak podá tenhle výlet do přestupní stanice pro mrtvoly, ale naštěstí se mu podařilo ustát všechny ty hrabalovsko-dalajlámistický plky co vede u ferneta a knihu naštěstí očividně napsal jako normální člověk = povedlo se mu najít tu správnou rovnováhu mezi buddhou, humorem, parodií, karikaturou a hnusem. Asi jako kdyby tu knihu napsal Buddha žaludem Henryho Millera.

Přesně to je to, proč kniha krásně utíká dopředu - tělesno a duchovno se tu utkává v hrabalovských soubojích prostého jazyka, který se šine cestu přímo skrz umírání a případné šukání nadržených MILFek v sesterských úborech, které Němčík podává jako ultimátní nymfy, přičemž všichni asi víme, jak takový starý rachejtle vypadají. Tady je i největší mínus knihy, kdy Němčík konečně může zašpuntovat jednu starou náčelnici všech MILFek a neudělá to. Proboha proč? Ještě jednou: proboha proč?

Tělesná katarze se tedy nekoná, ale jinak vše ostatní funguje dobře (především dobře vypointované humorné momenty s babkama, které by tak dobře nevystihl ani Jarchovský se Šabachem po vzájemné masturbaci v sauně) a na závěr to zanechá příjemnou pachuť bezmoci. Takové té universální, osudové bezmoci. schovat popis