Příběh o přátelství, odpuštění a hledání sebe sama. Příběh o lásce, která jde proti všemu. \nMichael a Gabriel. Dva středoškoláci, které na první pohled nespojuje vůbec nic. Michael, oblíbený a bohatý, kapitán týmu amerického fotbalu. Většinu času tráví projížďkami na motorce a poflakováním se svou partou. Gabriel, tichý a nevýrazný kluk, který žije především uvnitř svého pokoje, kde streamuje svůj život jako Kluk_Za_Sklem. V jeho zájmu je vyhnout se Michaelovi za každou cenu. \nTo, co měla být původně jenom nevinná legrace, klukovina, přeroste v něco mnohem většího. A oba kluky to neodvolatelně spojí.  \n–––\nGabriel je fajn kluk. Jeden z těch klidnějších a hodnějších, se kterými jsem si od první chvíle rozuměla. Viděla jsem v něm ohromnou vnitřní sílu. Okamžitě se pro mě stal symbolem někoho křehkého, kdo musí znovu vyrůst a najít sám sebe.— Klára Pospíšilová o psaní postavy Gabriela \nMichael pro mě byl, je a snad i vždycky bude jedním z kluků, kteří v průběhu knihy prošli největším vývojem. Není snadné si ho oblíbit, protože žije v přesvědčení, že celý svět je tak trochu jeho hřiště. Nebýt té velké události, nikdy by se nezměnil. Ale o tom je tenhle příběh — nechávám čtenáře, aby Michaela nenáviděli dřív, než se ho naučí milovat.— Eva Pospíšilová o psaní postavy Michaela \nNapsat citlivě knihu o šikaně, aby nesklouzávala k patosu, netlačila na emoce, nebo aby tuto problematiku naopak nezlehčovala, je náročná disciplína. Klára a Eva ji zvládly bravurně. Gabriela budete chtít obejmout a říct mu, že všechno bude dobré. Michaela budete na začátku nesnášet, ale postupně si zaslouží váš respekt, vaše srdce obměkčí a nakonec mu začnete fandit. Pro mě je to příběh hlavně o tom, jak důležité je umět odpouštět — sobě i druhým.— Kateřina Šardická, redaktorka \n„Takže upřímný rozhovor. Dobře teda. Myslím, že jde o to, cos udělal, i o to, co jsme udělali my spolu. Strašná spousta věcí kvůli tomu přestala dávat smysl. A to ti nevyčítám, panebože, nechci, aby to tak vyznělo. Asi to bylo… Asi to bylo, jako když hodíš bumerang a on tě pak jednoho dne hodně silně praští do ksichtu. Přestalo mít smysl, že hraju fotbal, že mám kámoše, moje dosavadní úspěchy, ale i všechno dobrý, co jsem za život udělal, a ne že by toho bylo tolik, a možná tě to i pobaví, ale já jsem… nebyl hajzl každou vteřinu svýho života. A pak najednou všechno zmizelo a zůstalo jen to…“— ukázka z knihy