Médiem fotografie a jeho možnostmi pro vlastní umělecké vyjádření se Eduard Ovčáček začal zabývat zhruba od počátku 60. let. Při práci s kovolisy objevil sendvičovou techniku, jejíž podstatou je kontaktní navrstvení pozitivních i negativních snímků na fotopapír doplněné následně pod zvětšovacím přístrojem o další vrstvu složenou z kopií architektonických plánů, vlastní strojopisné vizuální poezie a nebo grafických listů, propalovaných koláží či strukturálních grafik. Tyto jeho pozoruhodné vizuální experimenty však byly jak na výstavách tak i v obou doposud publikovaných monografiích věnovaných autorovu dílu zmíněny a prezentovány jen okrajově. Publikace, kterou Fakulta umění Ostravské univerzity právě vydává, chce upozornit na tuto neprávem opomíjenou polohu autorova díla. Eduard Ovčáček zde totiž otevřel novou cestu k tematizaci vztahu mezi popředím a pozadím, mezi prvním, druhým a dalšími plány zobrazení. V prolnutých vrstvách se tu propojuje romantika a syrovost spolu s radikální sémantizací rozličných použitých struktur. „Pohyb myšlenky“ probíhá od povrchu do pozadí a zpět. Výsledné zobrazení je pak resultátem součtu jednotlivých vrstev, jimiž zrak tam a zpět opakovaně těká. Sendvičové fotografiky Eduarda Ovčáčka jsou tedy, podle mého názoru, potvrzením teze o tom, že „čtení“ uměleckého díla se neodehrává postupným rozvíjením v čase, ale simultánně a zároveň v jednom každém okamžiku, v němž se divák na obraz se zájmem dívá. schovat popis