Když se ocitnete na jiném místě, vyvolá to plno emocí. O vysloveně bouři emocí a vír myšlenek se tentokrát postarala Kateřina Karolová s další knihou, v pořadí čtvrtou.
Knihu jsem měla možnost číst ještě před vydáním reading copy. Takže příběh byl ještě doslova v kolíbce. Hrozně oceňuju, že byly názory brány jako možnost pro úpravu k lepšímu cíli. O to víc mám potom pocit, že ty naše komentáře opravdu k něčemu jsou.
Ale k příběhu Moniky a Olivera. Já jsem předchozí knihy nečetla, tohle byla moje seznamovací akce se stylem psaní i výstavby zápletky.
V hlavní postavě jsem se prostě našla. Nemá potřebu vyčuhovat, je tichá, dělá si svoje a moc přátel nemá, spíš tedy žádné.
A pak potká Olivera. A ten není o nic moc jiný, než Monika.
Když spolu tráví nějaké tři měsíce, rozhodne se, že je na čase se s Oliverem vydat i dál, než na Karlův most. A tak zamluví pokoj v roztomilém penzionu v Luhačovicích. (Tady jen moje soukromá poznámka – taky by se asi na začátek dalo najít něco blíž, Moniko :D).
Pořídí si potřebné vybavení, protože kola nesmí chybět.
No a nebudu vás napínat, na vyjížďce se začnou dít divné věci. A tady je po dlouhé době krásná sonda do Moničiny hlavy. Co se jí tam honí si nemusíme domýšlet. Autorka nám to ráda prozrazuje, to je ale celé. Nic nebude dávat smysl, je to celé na hraně šílenství. Co se to děje? Tohle si budete říkat až do konce.
Klidně bych uvítala i druhý díl, protože myslím, že Monika je hodně silný materiál a námětů na druhý díl bych i já sama měla několik.
Oliver? Chcete o něm něco vědět? Mě přijde zkrátka mimo. Takovej ňouma, ani si ho neumím představit nebo k někomu přirovnat. Mám ho jakoby v mlze….
Pokud jste dlouho nebyli z knihy úplně mimo, tohle bude pro vás to pravé. Neodradí vás tlustá bichle, ale hlavu vám to zamotá dokonale. A teď mě omluvte, jdu si pořídit Odbočku v lesích. schovat popis