V roce 2007 jsem přeletěl Atlantický oceán do USA, abych spatřil největší organismy světa, tedy sekvojovce obrovské, čili seqouaidendron giganteum. Živil jsem se velkou část života prací jako dřevorubec, tak je jasné, že vidět nejmohutnější stromy na světě jsem měl v hlavě jako velký, ale nesplnitelný sen. Nejen za komunismu, ale i už jako OSVČ s živnostenským listem pro práci s motorovou pilou. Těsně před odchodem do důchodu mě však potkalo ži-votní štěstí, že jsem zdědil peníze po příbuzných z Ameriky, tak jsem mohl začít cestovat po světě. Po Skandinávii a Islandu jsem si tedy mohl opět vyhodit z cestovatelského kopýtka a splnit si nejúžasnější životní zážitek jaký si chlap mého typu může dopřát: stát s hubou ote-vřenou dokořán před stromy, jimž v podstatě ve světě není rovno. Samozřejmě jsem nebyl jen v pohoří Sierra Nevada, kde se na jeho západní straně sekvoje vyskytují, ale projel jsem i celý americký Jihozápad s jeho skvělými národními parky jako je třeba Grand Canyon, Canyon-lands, Bryse Canyon či nevadský Great Basin, kde se dožívají nejstarší stromy na světě: borovice osinaté stáří až 5000 let. V roce 2008 mi o této cestovatelské velkojízdě vydalo třebíčské vydavatelství Akcent knihu s názvem: „Vidět sekvoje…,  a zemřít.“ Od té doby už uplynulo 12 let a tak jsem z „nudy“ v téhle debilní covidové době ji vyhotovil jako e-knihu. Oproti tištěnému vydání, kde se nachází 72 fotografií, jsem do e-formátu přidal další svoje fotografie včetně černobílých fotek amerického fotografa Dariuse Kinseye a i jiných autorů, jak vypadala v 19. stol. tehdejší dřevorubecká makačka. Řada sekvojí a dalších stromů to sice odskákala, ale brzy byly na jejich ochranu zřízeny národní parky, kde stromy v sekvojových „hájíčcích“ dosahují stáří přes dva a půl tisíce let. Celkový počet fotek je tedy nyní 195.