Od mé první návštěvy Portugalska jsem si tuhle zemi zamiloval. Její jazyk, kulturu, přírodu, prostě vše. Byl jsem tam několikrát, a prožil toho tolik, co mi zůstalo v duši a v srdci, že na to po letech stále vzpomínám. Sám si říkám, že vzpomínky na onu atlantickou krajinu mi vždy přinášejí silnou nostalgii. Je to možná právě to saudade, pocit a koncept, který je pro Portugalsko typický a který si i jako titul vybrala spisovatelka Helena Žáková pro originálně pojatý moderní román. Když jsem uviděl její knihu s názvem Saudade loni v pražském OD Flora v přízemním knihkupectví, neváhal jsem a jeden z prvních dárků pod vánoční stromeček byl jasný.
500stránková kniha začíná zajímavým historicky pojatým prologem a první částí s názvem Tom léto 2021, ve které se chytlavým způsobem rýsuje příběh českého mladíka, který po vystudování VŠ začíná v Portugalsku pracovat jako řidič v bohaté rodině. Stará se vlastně výhradě o jedinou dceru Beatriz, která ve svých 18 letech působí jako rozmazlená fiflena, která hazarduje na hraně vlastního bytí. I když se snaží nezaujatě pracovat, postupně se nemůže ubránit náklonnosti a i tajemství, které mladá Portugalka v sobě skrývá. Autorka velmi intenzivně popisuje psychiku hlavních postav a příjemně splétá příběh, který lemují především exteriéry jihoportugalského Algarve. Nádherný popis prostředí ve Faru, pláže San Rafael, Vilamoury a dalších lokalit mne přenesly tam, kde jsem byl kdysi pouze letmo, jako doprovodný průvodce turistů z Čech. Kniha pak překvapivě skočí do druhé části, kde se odehrává příběh české stážistky Magdaleny, která přijíždí studovat do Porta, a to 4 roky před prvním příběhem. Prožívá útrapy kvůli neznalosti místního jazyka, peripetie s každodenním dojížděním z Guimaraes, statečně se učí surfovat s lokálními mladíky, přičemž autorka opět velmi věrohodně líčí tamní prostředí. Jediným spojujícím prvkem obou částí je právě rozverná studentka Beatriz, která se postupně s Magdalenou spřátelí.
Jsou tam nádherné pasáže, kdy hrdinky prožívají onen pocit saudade, opuštěnosti a nostalgie, který je zároveň naplňuje. Nedá se přesně popsat, protože ho člověk může procítit pouze v Portugalsku anebo i později, když právě na tamní místa vzpomíná. I tohle se mi stává nyní, po mnoha letech. Naposledy jsem byl v Portugalsku v roce 2012, a od té doby se občas během roku přistihnu, že zase na něj myslím, hledám si nové nahrávky portugalských interpretů jako třeba fadistky Marii Any Bobone, kterou jsem tehdy osobně poznal. Možná, že se člověk odpoutává od přítomného života tam, kde zrovna pobývá, ale tyhle návraty do minulosti mají něco do sebe. I Magdalena se postupně mění a Helena Žáková opravdu mistrně popisuje její pocity. Není to nakonec ona, její alter ego z doby studentské? Zatím se díky (téměř) poportugalštělé Madaleně kochám v první třetině knížky typickými kavárničkami druhého největšího města Portugalska, popíjím portské anebo různé varianty kávy, kterou Portugalci připravují na nejrůznější způsoby. Autorka má nesporný vyprávěcí talent.
Ve třetí části zcela překvapivě jde ještě v ději dopředu a vypráví příběh z pohledy Beatrizčiny kamarádky Ines, vše se odehrává v roce 2014, kdy jsou tyto obě dvě skvělé kamarádky, jejichž osud se však zamotá kvůli nenaplněné lásce. I když se opět autorka dotýká popisu míst, tentokrát zabrousíme do Lisabonu, její největší dovednost je zde vylíčit silné pocity zamilované 14leté dívky. Jestli takhle prožívají první (a zároveň) neodhalenou lásku pubertální dívky s takovouto intenzitou, tak klobouk dolů a hluboký respekt před křehkou mladistvou duší, jejím zmatkem v to nejcitlivějším věku člověk vůbec. Příběh se nebýval zamotává, ale objevují se postavy, které už předtím vystupovaly. Kdybych si možná toto nyní nezapsal, neuvědomil bych si později onu provázanost. A to jsme teprve v polovině. Opět saudosistní prvky, k nimž právě nenaplněná láska stoprocentně patří. Na scénu v dalším příběhu opět vstupuje v hlavní roli Madalena, která se v roce 2018 vrací do Portugalska.
Když to čtu, vyvstávají mi v mysli nesčetné vzpomínky na moje prožitky během všech mých portugalských pobytů, na postavičky, které jsem potkal. Vzpomínám při tom na domácího Luize, básníka a malíře, u kterého jsem strávil v lisabonském bytečku několik měsíců na začátku roku 2001, později i na Brazilku Rogérii, která bydlela na předměstí hlavního města a která, ač osamocena, žila úplně jiným životem. A i ostatní, kteří pocházeli z různých poměrů. Rozepsal bych se klidně plasticky o svých poznáních, pocitech, které díky tomu saudade leží hluboko ve mne a nyní se právě díky knize Saudade od Heleny Žákové notně probouzejí. Ale zpět k románu, u kterého opravdu netuším, jak se bude dále vyvíjet. Není to jen cestopis ze zamyšlením nebo letní romance, ale začíná to být tajuplné drama, tím spíše, že v dalším příběhu jde autorka zcela výjimečně a překvapivě do minulosti, do 40. let 20. století, kdy se na samém konci portugalského území odehrává drsný příběh babičky Beatriz.
Dobové vylíčení života ve Faru, ale hlavně na samém „konci světa“ je impozantní. Jako by se čtenář ocitl v opuštěném prostředí, kde rozhodují společenské poměry, pomluvy usedlíků určují další veskrze tragický osud hrdinů. Tahle část má nebývale smutný závěr, který Vás přibije zpět do křesla. Je to však plastické vylíčení atmosféry prostředí, kterým autorka dokazuje znovu svou dovednost krásně popsat emoce hlavní hrdinky a zasadit její osudy do dané doby.
V poslední části Magdalena 2021 se děj točí opět kolem Magdaleny, která zpočátku objevuje nově Barcelonu díky Ines, ale rychle prchá do milovaného Portugalska. Chce opět zažít to nespoutané saudade, pocit vlastní svobody, nevázanosti, toho, co jí život přinese. Vzpírá se všemu „danému“, co mají připravené její vrstevníci. Portugalsko pro ni znamená ten skutečný útěk za vlastní svobodou a niternou pravdou. Tentokrát se příliš nezdrží v Portu, ale vydává se na sever. Do posvátné Bragy a ještě dále do panenské přírody, která dominuje národnímu parku Geres. Děj se zcela přenáší do přírodního koloritu Galicie, když se Magdalena vydává poznat nová místa. Byl jsem v tom kraji taktéž, kdysi dávno, a i tentokrát mi na něj vyvstávají vzpomínky. Projížděl jsem vlakem opačným směrem, ze Santiaga směrem do Porta, byla to tenkrát zajímavá změna pozorovat změnu krajiny. Autorka se zevrubně věnuje jejímu popisu, aby se vzápětí ponořila do romantických okamžiků mezi hrdinkou a mladým skotským cestovatelem, který se jako mnoho osamělých Evropanů vydal na poutní cestu do Santiaga de Compostela. Příběh tak nabírá nový rozměr. Jako by saudade bylo i vyjádřením vlastní cesty hledání svobody své duše.
Závěr knihy je silně strhující, protože příběhy všech postav se originálně propojí. A nesluší se zde prozrazovat detaily. Nicméně autorka dokazuje, že umí navodit velmi osobitou atmosféru, a to nejen fyzického prostředí a romantických zápletek, ale především dramatického rozuzlení. Nečekal jsem tak rozsáhlou knihu o mém milovaném Portugalsku, kde bych objevil tolik souznících prvků, tolik typických okamžiků, se kterými jsem se ztotožnil.
Ano, je to v první řadě vyprávění z pozice ženských hrdinek, které se potýkají se svými city a často pronikavými emocemi, ale za nimi něco kouzelně přitažlivého, co vystupuje z portugalského prostředí a má ambice oslovit i čtenáře neznalého reality oné malé zemi na okraji jihozápadní Evropy, kde se psaly dějiny mořeplavců, rybářů i silných žen, které chtěly prožít svou dobu co nejintenzivněji.
Strávil jsem s knihou skoro celý únor a stálo to za to. Ta portugalskost prostupuje téměř všemi stránkami. S tímto Saudade jsem se podíval nejen do minulého století, kdy zemí bouřily salazarovské ozvěny, ale hlavně do dob svých VŠ studií na přelomu tisíciletí, kdy jsem Portugalsko skoro celé několikrát procestoval a prožil nezapomenutelné chvíle citového vytržení, které se vryly do mé duše, že na ně nikdy nezapomenu. I proto se modlím, že se tam snad ještě jednou v životě podívám. A i proto tuhle knihu opravdu vysoce hodnotím. Už dlouho jsem tolik stran nepřečetl v kuse a neměl z toho tak nostalgický dojem. Ale přesně tuhle nostalgii na Portugalsku miluji. Tohle je totiž pravé saudade. schovat popis