První stránky bývají většinou jen takové zahřívací, aby se čtenář dostal do děje. Představujete si, že se něco dozvíte o hlavní postavě nebo o začátku druhé světové? Tak to máte smůlu. Tady je sex a zase sex. Nejsem žádný puritán, ale docela mě to zaskočilo. Tohle bych totiž od historického románu nečekala.
Zatímco jsem o sexuálním životě Pavla Vencla věděla téměř všechno, o jeho osobě jsem se dozvěděla jen to, že končí studia filozofie a víc než slušně si vydělává hraním karet. Nevím, jak vám, ale mně přidrzlí a lehce arogantní chlápci sedí. Celý román Vencl vypráví v první osobě a nebere si žádné servítky. Koho může, toho naštve. Jestli vás zajímají podružnosti typu, jak Vencl vypadá a kolik mu je let, nezbývá vám, než si celou knížku přečíst. Já osobně autorovi neodpustím, že mi Venclův věk prozradil až na posledních stránkách
Vencl má kvůli své nevymáchané (pardon) hubě dost problémů, a aby toho nebylo málo, dostane na výběr: Buď se přidáš k Němcům, nebo skončíš v koncentračním táboře. Rozhodne se, že uteče do Švýcarska. V téhle chvíli se příběh rozjíždí a dál už to jen sviští. Knížka má asi 560 stránek, a kdybych nemusela spát, nejspíš bych ji přečetla na jeden zátah.
Někde mezi Prahou a Alpami mi Vencl přirostl k srdci a já mu začala fandit. A to navzdory tomu, že opravdu není prototypem kladného hrdiny. Pokud někomu zachrání život, udělá to jen proto, že z toho má sám prospěch. Když ho přátel zradí, je zdravě naštvaný a má chuť se pomstít. Pokud musí, neváhá zabít. V kartách je profík a své protihráče bez mrknutí oka oškube. Jeho životní postoj je takový švejkovský – chce přežít a udělá pro to všechno. Je cynik a pro ideály má jen posměch. Častokrát padne (pardon) na hubu, ale pokaždé se zvedne a jde dál. Nechce se nechat vtáhnout do války, ale ona si ho stejně pokaždé najde.
Děj mi chvílemi připomíná Haška, chvílemi Remarqua, styl vyprávění je šmrncnutý Hrabalem a Vencl je z rodu Kunderových cyniků, ale přesto všechno je knížka naprosto originální.
Odvážím se tipnout, že se bude čtenářům i čtenářkám líbit. Vencl ani autor se vám nijak nevnucují, nevodí vás za ručičku a neradí vám, co si máte myslet. Vlastně to působí dojem, že Niedlovi nijak přehnaně nezáleží na tom, aby se vám jeho knížka líbila. Vencl by to řekl asi takhle: Nelíbí se vám to? To je ale váš problém, můj ne.
Není to špionážní ani psychologický román. A třebaže se v anotacích píše o pravé lásce, žádnou Love story nečekejte. Co ale čekat můžete, je skvělý příběh, svižné dialogy a konec, který vám bude dlouho ležet v hlavě. schovat popis