Čtenářkám červené knihovny asi netřeba autorku představovat. Barbara Cartland za svůj život napsala 723 knih, kterých se prodalo po celém světě přes miliardu výtisků. Její romantické a lehce naivní příběhy jsou už klasikou a její jméno představuje v romantické četbě totéž, co představuje Agatha Christie v literatuře detektivní.
Jen pošetilec by v souvislosti s Barbarou Cartland hovořil o umělecké literatuře a jen hodně shovívavý literární kritik by v jejích příbězích hledal to, co by měly mít knihy, které posunují literaturu dál. Upřímně řečeno, její příběhy jsou zábavná literatura se vším, co k tomu patří. I kniha „Láska není slepá“ je oddechové čtivo, které si na nic nehraje a nesnaží se tvářit jako román, který by přinášel odpovědi na závažné otázky lidstva.
Postavy B. Cartland jsou černo-bílé, a tím pádem se nijak nevyvíjí. Už na začátku víte, kdo je špatný, a kdo dobrý. Tahle role aktérům zůstane až do konce a oni vás nemají čím překvapit a šokovat. Linie příběhu je víceméně jasná a vy už po přečtení anotace uhádnete, jak příběh skončí. A přesto všechno jsem si tuhle knížku přečetla s chutí. Důvod je zřejmě ten, že autorka věří v lásku a všechny ty kladné hodnoty, které se čím dál víc z běžného života jaksi vytrácejí. O jejím postoji si můžete myslet, co chcete, ale pravda je, že čas od času je fajn přečíst si o velké lásce až za hrob. Samozřejmě že i tady jsou dějové zvraty a s hlavními hrdiny to vypadá všelijak, ale kované čtenářky červené knihovny ví, že se všechno vysvětlí a na konci bude všechno tak, jak má být.
K jejím hlavním hrdinkám by bylo možné přistupovat hodně skepticky, protože v reálném životě není možné být tak hodná a obětavá, ale inu proč ne? Červená knihovna je pohádka pro dospělé, tak je nutné to tak brát. Hlavní hrdinka v této knize je dcera doktora, která už od mládí zbožňuje hraběte Huga. Ten se vrací z války, je slepý a k její smůle i zasnoubený s dívkou, která se zaslíbila jeho bratrovi. Ten bohužel zemřel a Hugovi velí čest, aby se s dívkou oženil. Na tom, co bude následovat, není na první pohled nic záhadného. Přesto mě jedna věc překvapila. Příběh mě vtáhl do děje a já začala hlavní hrdince fandit. Nezašla jsem tak daleko, že bych se s ní ztotožnila, ale když příběh dopadl tak, jak dopadl, byla jsem ráda.
Ať si o červené knihovně myslí, kdo chce, co chce, fakt je, že hlavní funkcí téhle literatury je bavit. A to se této knize povedlo dokonale. Tenhle příběh je jakési pohlazení po duši a já si při něm nostalgicky zavzpomínala na dobu, kdy jsem četla podobné typy příběhů poprvé. U knížky jsem si příjemně odpočinula a přiznám se, že mi dokázala zlepšit náladu.
Jen pošetilec by v souvislosti s Barbarou Cartland hovořil o umělecké literatuře a jen hodně shovívavý literární kritik by v jejích příbězích hledal to, co by měly mít knihy, které posunují literaturu dál. Upřímně řečeno, její příběhy jsou zábavná literatura se vším, co k tomu patří. I kniha „Láska není slepá“ je oddechové čtivo, které si na nic nehraje a nesnaží se tvářit jako román, který by přinášel odpovědi na závažné otázky lidstva.
Postavy B. Cartland jsou černo-bílé, a tím pádem se nijak nevyvíjí. Už na začátku víte, kdo je špatný, a kdo dobrý. Tahle role aktérům zůstane až do konce a oni vás nemají čím překvapit a šokovat. Linie příběhu je víceméně jasná a vy už po přečtení anotace uhádnete, jak příběh skončí. A přesto všechno jsem si tuhle knížku přečetla s chutí. Důvod je zřejmě ten, že autorka věří v lásku a všechny ty kladné hodnoty, které se čím dál víc z běžného života jaksi vytrácejí. O jejím postoji si můžete myslet, co chcete, ale pravda je, že čas od času je fajn přečíst si o velké lásce až za hrob. Samozřejmě že i tady jsou dějové zvraty a s hlavními hrdiny to vypadá všelijak, ale kované čtenářky červené knihovny ví, že se všechno vysvětlí a na konci bude všechno tak, jak má být.
K jejím hlavním hrdinkám by bylo možné přistupovat hodně skepticky, protože v reálném životě není možné být tak hodná a obětavá, ale inu proč ne? Červená knihovna je pohádka pro dospělé, tak je nutné to tak brát. Hlavní hrdinka v této knize je dcera doktora, která už od mládí zbožňuje hraběte Huga. Ten se vrací z války, je slepý a k její smůle i zasnoubený s dívkou, která se zaslíbila jeho bratrovi. Ten bohužel zemřel a Hugovi velí čest, aby se s dívkou oženil. Na tom, co bude následovat, není na první pohled nic záhadného. Přesto mě jedna věc překvapila. Příběh mě vtáhl do děje a já začala hlavní hrdince fandit. Nezašla jsem tak daleko, že bych se s ní ztotožnila, ale když příběh dopadl tak, jak dopadl, byla jsem ráda.
Ať si o červené knihovně myslí, kdo chce, co chce, fakt je, že hlavní funkcí téhle literatury je bavit. A to se této knize povedlo dokonale. Tenhle příběh je jakési pohlazení po duši a já si při něm nostalgicky zavzpomínala na dobu, kdy jsem četla podobné typy příběhů poprvé. U knížky jsem si příjemně odpočinula a přiznám se, že mi dokázala zlepšit náladu.