Suzette je máma sedmileté holčičky Hanny, která nemluví a se kterou tak nějak neví, jak být, vycházet. Hanna matku od malička odmítá, nechce si s ní hrát, mluvit, radovat, vyžaduje pouze, aby se o ní matka starala (nachystala ji oblíbené jídlo, atd) a přitom se jí v duchu posmívá, jak je hloupá. Táta Alex je oproti tomu mlýnský kámen v dívčím světě, v holčičí válce. * Komplikovaný vtah matka-dcera je jedno z nejznámějších klišé, tady tedy výrazně zaobalené lítostivou povahou matky a psychickou vyšinutostí dcery. Přišlo mi to přitažené za vlasy, v duchu jsem se tomu posmívala, ale!!! Kniha mi zůstala pod kůží, pořád přemýšlím, co za vším stalo, kde to začalo, proč, kdo si začal? Protože ne, není normální, že sedmileté dítě plánuje zabít svoji matku, aby mohlo být s tatínkem, není normální vyměňovat rodičům léky, abychom jim ublížili, stejně tak není normální zavírat dítě na zahradu na celé odpoledne, zavřít se do koupelny, nevěnovat se dítěti, ukazovat na něj nenápadně prostředníček. Otevřený konec kvituju, protože mě fakt zajímá, jak tohle dopadne! * Ústředním tématem je pro mě láska, opravdová obrovská láska. Láska mezi dvěma dospělými, kteří se tak moc milují, že už asi nemají dost lásky a něhy pro dítě, stejně tak nekonečně silná láska holčičky k tatínkovi, která ho chce mít jen pro sebe a nejpozději na začátku puberty mu bude chtít vlézt do postele.
Recenze
Děj je velmi napínavý a zajímavý. Čekala jsem trochu jiné zakončení, ten otevřený konec mě celkem mrzí. Ještě víc mě mrzí, když jsem se dočetla, že pokračování se nejspíš konat nebude a autorka přenechá představivost pro čtenáře. Ale nevadí, to nemění nic na tom, že kniha byla opravdu dobrá.
Konec knihy je otevřený, což je celkem škoda, čekala jsem nějaký závěr, byla jsem velmi zvědavá. Ale nevadí, knize to na kvalitě neubírá.
* jde o prvotinu pensylvánské autorky Zoje Stage;
* líbí se mi trefná obálka - i když si myslím, že v záplavě všech těch thrillerů není tak nápadná;
* zajímavý je příběh - vždycky jsem překvapený, čím nás autoři překvapí a uplně mě mrazí z toho, když si člověk uvědomí, že se všecno může reálně stát;
* v hlavní úloze je trojčlená rodinka...
Tak jako tak, závěr je za mě trošku slabší, čekala jsem větší rachot, avšak celkově se mi knížka opravdu líbila, ostatně, fakt, že jsem ji měla za dva dny přečtenou o tom svědčí dost.
Kniha doslova volá po dalším dílu, ale zatím jsem se nikde nedočetla zda autorka další díl píše.
S touhle knihou mám ohromný problém. Takové halo okolo ní proběhlo a čtenáři šíleli z holčičky....
Ehm...
Jenže...
Uch...
Autorka se snažila vytvořit vrozenou psychopatickou nebo sociopatickou poruchu. Problém je, že je to typicky americké. Tedy autorka, která v reálu o psychologii nemá velké ponětí, pouze z vlastních sezení. Neměla ani nějakého poradce a tak vznikla poněkud absurdní kniha.
Proč? Ehm....
Když opomenu chování matky a otce, které dost značně mohlo dost negativně ovlivnit chování dítěte a že těch kiksů tam bylo a i to matčino vzpomínání na prostředí, kde vyrůstala ona, zdravotní problémy a vztah s manželem, dost napovídalo, proč by jejich dítě nějaké psychické problémy mohlo mít.
Jenže....
A vlastně je to zásadní věc, která celou knihu poslala do kytek...díky které to všechno bylo absurdní... prostě nesmysl..,je to, že holčičce podle všeho bylo sedm let. Nebyla to žádná puberťačka. Pokud vezmu posun času, tak jí mohlo být maximálně do deseti let. Je to i podle toho chování okolí. Takže z jedné strany to byla malá holčička...ta nejmenší... naivní...ke které přistupovali nejen rodiče, ale i ostatní jako k sedmileté holce...nebo prostě dítěti chodící do druhé třetí třídy a obratem to byla geniální bestie a ti samí, co ještě před chvílí k ní mluvili jako k miminu, tak zas obratem byla jako vysokoškolák. I ona sama mluvila jako kdyby byla absolventka univerzity. To myšlení nebylo vůbec dětské danému věku. Bylo promyšlené, detailní, uvědomovalo si následky, dokázala googlit a rozuměla komplikovaným procesům ohledně zdraví, chemie, aby mohla ublížit matce...hmmmm
A ještě jedno, ano, Amerika se potýká s malými psychopaty a sociopaty, ale tam je problém z toho odkud pochází. Špatné dětství, týrání nebo jde o adoptované děti, jejichž biologičtí rodiče jsou alkoholici a narkomani. Tam pak díky tomuhle kombu a fetování v těhotenství vznikají hodně vymazlené syndromy, s nimiž nejde nic dělat a jsou to malí vrazi. Ale tohle v knize je jiný příběh.
Mohl by být dobrý, kdyby byl spojen s adekvátním myšlením dítěte. A prostě s dalšími náležitostmi. No.
Ehm a vzhledem k tomu jak výrazně dezinformuje a mate lidi, tak si nejsem ani jistá, zda je vůbec dobré, že vyšla.
.
Hanna mi že začátku přišla zkrátka jako spratek, který využívá svých rodičů. Její až moc dospělé a děsivé myšlenky mi přišli zvláštní. Zajímalo by mě jestli některé děti opravdu zvládnou myslet tak dospěle. No, které sedmileté dítě myslí na to jak někomu dát střepy do pití nebo druhému dítěti omotat švihadlo kolem krku?
.
Jako mámu mě chování Hanny děsilo. Jaké to musí být když vás vaše vlastní dítě nenávidí? U kapitol kde se Hanna svěřovala se svými plány, přístupem a myšlenkami jsem se často zamyslela nad vlastním chováním k synovi. Zaujalo mě jak moc mohou být děti vnímavé. Od půlky knihy jsem si jen říkala „ ta holka je magor".
.
Bohužel mi ale kniha nesedla. Konec mě zkalmal, ale... takové dítě nechcete mít.