Úžasně působivý příběh o lidskosti, odvaze a přátelství: Johansenovi obětavě pomáhají Rosenovým a dalším židovským spoluobčanům na útěku z Dánska do Švédska, to vše podáno očima desetileté Annemarie. Dojemné detaily, např. když paní Johansenová přinese pro miminko uprchlíků červený svetr své nejmladší dcerky, když pan Johansen vyvrátí podezření německých vojáků, že Ellen Rosenová není jeho dcera, fotografií své zemřelé nejstarší dcerky. Každé slovo má své místo, každá epizoda je, jak se v dalším ději ukáže, důležitá (bezstarostné tlachání Kersti Johansenové pomůže Annemarii v obtížné situaci). Příběh je napínavý a přečtete ho jedním dechem (pravděpodobně), ale přitom je (nenásilně) "vzorný": rodiče jsou úžasně empatičtí, respektují své děti a jejich potřeby. Když třeba ze zcela pochopitelných důvodů lžou a Annemarie to zjistí, akceptují její potřebu to pochopit a vyprávějí si s ní o tom, že někdy může být lepší, když člověk o něčem neví, třeba o nebezpečí, které z toho, co rodina dělá, plyne, protože pak je "mnohem snazší být statečný": "Jak moc jsi statečná, holčičko moje?" zeptal se nečekaně. Annemarie to zaskočilo. A polekalo. Takovou otázku nechtěla slyšet. Když ji kladla sama sobě, nelíbilo se jí, jak zní odpověď. "Moc ne," přiznala s pohledem upřeným na podlahu stodoly. (...) "Já myslím, že to není pravda," řekl strýček Henryk. "Myslím si, že jsi jako tvoje maminka, jako tvůj tatínek a já. Máš strach, ale jsi odhodlaná, a kdybys měla prokázat odvahu, jsem si jistý, že bys byla moc a moc statečná." (s. 72-73).
A ještě jeden "detail", který mě dostal. Sousedé se v prázdných bytech, odkud museli utéct židovští spoluobčané, starají o květiny, utírají prach a leští svícny židovských rodin. "Od toho jsou přece přátelé," říkávala (paní Johansenová). "Teď sousedé vešli do těch neobydlených, čekajících bytů, otevřeli okna a vyvěsili z nich symbol svobody." (s. 118) Jak jiný obrázek než to, co čtu o tom, co se dělo (často, ne vždy) v Čechách a na Moravě... schovat popis