Richard Glazar napsal knihu těsně po válce, v době, kdy se svět vzpamatovával z nejkrvavější války v historii. Války, jejíž oběti neumírali jenom při bitvách, ale i při vraždění v koncentračních táborech. Jeho vzpomínky zahrnují dětství, cestu do vyhlazovacího tábora Treblinka, zázračný útěk a přečkání války při nucené práci v Německu. Tyto memoáry podle mého názoru nemůže překonat žádný vymyšlený příběh. Krutý osud zavedl Richarda Glazara do pekla, nechal ho zázračně přežít a vše sepsat. Po válce ovšem o jeho dílo nebyl zájem, vydání se dočkalo až po pádu železné opony.Richard Glazar byl Žid a stejně jako miliony ostatních evropských Židů se stal po nástupu nacistického režimu k moci nepřítelem číslo jedna. Vlastně ani nevěděl proč, ale prostě to tak bylo. Jako Čech se dostal do soukolí, jehož cílem bylo Židy zničit, až po vzniku Protektorátu. Nějaký čas se uklidil na venkov, živil se jako zemědělský dělník, nicméně úřady si ho našly a poslaly do Terezína. Tam moc dlouho nepobyl, po pár týdnech se dostal do transportu na východ, do Treblinky. Tam poměrně rychle zjistil, že se dostal do továrny na smrt, na místo, jehož jediným účelem je vraždit lidi.

Měl štěstí, byl vybrán pro práci, třídění majetku, který si s tebou transportovaní přivezli. Nacisté totiž velmi precizně třídili židovské věci a posílali je vlaky zpět, tam, kde mohly posloužit těm, kteří nebyly určeni ke zlikvidování.

To, co se v Treblince dělo, popsal Richard Glazar velmi čtivým způsobem, o jeho literárním talentu nelze pochybovat. Samotný obsah většiny knihy je protkán smrtí a utrpením. Autor popisuje, jak celý zrůdný systém fungoval, že se o pořádek starali kápové, původně vězni, kterým se dostalo privilegia přežít výměnou za to, že budou za esesáky dělat černou práci. Jestliže se opravdu chcete dozvědět, jak to v Treblince fungovalo, kniha vám to umožní. Je to dechberoucí čtení, nad každou stránkou se budete podivovat nad tím, čeho je člověk schopen.

Richard si se svým přítelem Karlem Ungerem dal za úkol přežít, jakkoliv, a po válce podat světu svědectví o tom, kolik lidí v Treblince zahynulo. Zabitých bylo skoro k milionu. Každý den, když přijížděly transporty, šly na smrt tisíce lidí. Autor memoárů byl neustále blízko smrti, stejně jako ostatní, kteří nakonec přežili.

2. srpna 1943 propuklo v Treblince povstání. Tábor lehl popelem a několika desítkám vězňů se podařilo utéct. Richard spolu s Karlem byli mezi těmi šťastlivci, dostali se do Německa mezi nuceně nasazené a začali pracovat v kovárně v Mannheimu. To, co bylo pro ostatní dělníky peklem, oni vnímali jako ráj na zemi. Nešlo jim bezprostředně o život, měli jídlo, čistou postel. Našli si německé přítelkyně a přes drobné potíže při osvobozování měst Američany se v pořádku dočkali konce války.

Richard Glazar svoje vzpomínky sepsal hned po válce, o vydání ale nebyl zájem. V šedesátých letech se jako svědek účastnil soudu s dozorci z Treblinky, po skoro dvaceti letech viděl opět ony důvěrně známé obličeje sadistů, kteří se u soudu pokoušeli svalovat vinu na jiné. Po roce 1968 Richard Glazar emigroval, žil ve Švýcarsku a v roce 1992 se mu konečně podařilo vydat jeho memoáry. Nejdříve v němčině, o dva roky později česky.

To, že o unikátní svědectví přeživšího z Treblinky nebyl dlouho zájem, je krutou ironií osudu. Richarda Glazara držela při životě právě myšlenka na to, aby se mu podařilo předat svědectví o vyvražďování stovek tisíc lidí v místě, jehož název opravdu zní tak trochu jako slovo z dětské říkanky. Na to, co se dělo před více než sedmdesáti lety, se nesmí zapomínat. Není to dávná historie, je to doba, kterou prožívali naši prarodiče. A těch, kteří o tom mohou jako pamětníci vypravovat, je proklatě málo. Brzy už zbydou jenom knihy a záznamy těch, kteří vydali své svědectví, ale už nejsou mezi námi. schovat popis