Na tuhle knihu nemám ani pořádně slov. Celkově je velmi těžké psát o něčem, co se týká pravdivých skutečností, které se opravdu udály a ještě od samotného autora, který sepsal o svém životě během války. Navíc je to psané ihned po daných skutečnostech, jak můžete vidět z roku vydání.

Co jsem v knize nejvíce pochytila, bylo to, že Władysław se odcizil přip saní příběhu. Jako kdyby to nebyl on sám, kdo všechny ty hrůzy přežil. Nepoužívá nijak zkrášlující slova a ani přikrášlující. Pojal to naprosto tak, jak se to odehrávalo. Jak to šlo od desíti k pěti s životy polských Židů a pak také hlavně jeho život. A tedy mohu říci, že měl opravdu, ale opravdu ohromné štěstí. Tolikrát se objevil na pokraji smrti a tolikrát mohl zemřít a nestalo se.

Některé části mě velmi dostaly, vůbec jsem to nečekala. Hlavně když to vyznělo jako běžná věc, co se prováděla. To jsem opravdu nemohla a knihu jsem musela odložit, protože jsem si to tak skvěle představila, že to byla na mě fakt síla. Takže vy, kdo jste velmi citliví, tak věřím, že to pro vás bude velmi těžké čtení, hlavně když víte, že se jedná o skutečnost.

Ke knize jsou připojeny úryvky z deníku Wilma Hosenfelda a díky tomu můžete nahlídnout i do pocitů Němce, který byl proti tehdejší politice, avšak nemohl nic více udělat, než jen pomoci pár lidem. Patřil mezi odvážné lidi, kteří se v té době objevili, aby mohli pomáhat ostatním.

A na úplném konci narazíte na třiatřicet poznámek neboli částí, jak je v knize nazváno, se týká Pianisty, tehdejšího období a také Wilma Hosenfelda. Zrovna o něm je nejvíce poznámek, přece jen v samotném Pianistovi o něm není moc informací. Jen zde se dozvíte, komu všemu pomohl a jak.

Pokud máte chuť na něco z období druhé světové války a hlavně tématu ohledně Židů, zkuste Pianistu. Ať film nebo knihu, je to jen na vás, co si vyberete. Co jsem slyšela, tak i film je skvěle zpracovaný a prýští z něj emoce. schovat popis