Když pročítám komentáře a recenze na různých knižních platformách, vidím, pro koho je Bezdětná knížka a pro koho životní příběh. Ono by bylo fajn, kdyby to mohla být jen jedna část životního příběhu. Jenže tahlecta zápletka se zaryje hluboko a utváří celej tvůj svět. A jinej prostě není. Člověka to definuje. Má pocit, že to nemůže být jinak, že když se s tím smíří a zašlape naději do prachu, tak přijde absolutní prázdno.
Až (snad jednou) přijde moment, který Monika popisuje těmito slovy: "V určité chvíli se musíš oprostit od toho, co se podle tebe mělo stát, a smířit se s tím, co se právě děje."
Pak to bolí míň, ale už aspoň vidíš, že jsou i jiné hezké věci. Pocitově samozřejmě nedostačující, ale jsou a to zatím stačí.
Vznášíš se na vlnách bezstarostnosti, protože prostě práce není žádnej big deal, je to jenom práce. Nikomu nemůžeš zkazit život svou blbou výchovou, i když třeba zrovna učíš na základce. Seš hodně free (ale rozhodně ne nad věcí), prakticky nic nemusíš, může tě zítra přejet autobus (oukej, už mi to trochu ujíždí někam, kam nechci).
A možná se zasekneš v jakémsi infantilním stádiu, kdy děláš dost divný věci, protože pocit dospělosti a vyzrálosti utíká pryč, nechce se nechat chytit, když není důvod.
Tohle je dost osobní. Kdo ví, kdo si to přečte. Ti, co by to vědět měli, to samozřejmě neví, protože nechat se obalit do soucitu nechceš. Já to nechci. A jak píše Monika, taky nevím, co vlastně od druhých chci, co potřebuju. Až jednou umřu, tak na mě nikdo vzpomínat nebude. Nj, zase brečím jak kráva. Protože jsem vždycky chtěla být máma. A nebudu.
Tohle je fakticky očistec. A možná to jednou smažu. schovat popis