Hannah Arendtová byla židovskou filozofkou a za pozornost stojí jistě celé její dílo, ovšem příznivce historie druhé světové války a zejména ty, kteří se chtějí dozvědět něco víc o holokaustu, by měla nejvíc zaujmout tato kniha. Nejde ani tak o reportáž ze soudu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem, probíhajícím počátkem šedesátých let minulého století, jako o velmi komplexní pohled na mašinérii vyvražďování Židů během druhé světové války.Z různých synopsí by potenciální čtenář mohl nabýt dojmu, že jde o rozšířenou reportáž ze soudu, který probíhal v Jeruzalémě. Ano, Hannah Arendtová u soudu byla a velmi pečlivě vše zaznamenávala pro The New Yorker. Nejde ale o reportáž, do tohoto žánru by se tahle skvělá kniha dala zařadit jen velmi těžko. Autorka dění během různých slyšení zmiňuje jen velmi okrajově a používá ho jako zdroj pro představování nejen Eichmanna, ale i dalších pohlavárů účastnících se na perzekuci Židů. Pokud se pustíte do čtení a dojdete až na konec, zjistíte, že vás Arendtová provedla historií holokaustu velmi šikovně. Nevynechávala klíčová data a osobnosti, zaměřila se na všechny státy Evropy a procesy, kterými měli být Židé eliminováni.

Eichmannův příběh je samozřejmě v knize zásadní, autorka předložila čtenářům jeho biografii i psychologický profil, představila ho jako zapomětlivého úředníčka, který měl ve Třetí říši pověst specialistu na židovskou otázku. Nejprve pracoval na vyhánění Židů, na jejich nucené emigraci z Německa. Dalšími fázemi pak bylo jejich koncentrování a vyhlazování, to vše už během druhé světové války.

Celou knihou se prolíná historie holokaustu a Eichmannovy zásahy do ní. Pokud si knihu přečtete, uděláte si obrázek nejenom o Eichmannovi (zde je autorka skvělá, poskytuje exkurz do jeho možného uvažování, snaží se mu dostat pod kůži), ale i o dnes těžko uvěřitelném úřednickém aparátu, který rozhodoval o životech milionů lidí. Hannah Arendtová jde do hloubky, snaží se vyzdvihovat klíčové morální otázky holokaustu a odpovídat na ně. Je spravedlivá, a i když termín “banalita zla” zazní až na samém konci knihy, jako téma je v knize klíčový.

Jak se Eichmann obhajoval a za co ho chtěli dostat na šibenici? Bylo vůbec správné unést ho z Argentiny? Jaký byl jeho podíl na vyvražďování Židů na východě a jak se autorka divá na jeho kontakty s Židy a napomáhání jejich emigraci, samozřejmě za příslušně tučný finanční obnos? Zabil Eichmann někdy osobně nějakého Žida? A jak sám přijal svůj rozsudek?Tohle všechno jsou otázky a témata v knize podrobně rozebíraná. Nečekal jsem, že se mi kniha bude tak dobře číst, přece jen autorčino filozofické zázemí by mohlo mnohé čtenáře děsit. Knihu ale evidentně nepsala pro odborníky, ale pro veřejnost. Koneckonců i tak byly koncipovány její reportáže, které z Jeruzaléma posílala do Ameriky.

Tuhle knížku si nechám v knihovně na nějakém přístupném místě a budu vědět, že se k ní můžu kdykoliv vrátit. Osudy Židů a jejich trýznitelů jsou v ní popsány velmi systematicky, nechybějí časté zmínky o Terezínu, který autorka popisuje jako vlastně “fešácké” ghetto, do kterého se nacisté nebáli vodit inspekce z Červeného kříže. Knihu tedy doporučuji jako ucelený zdroj informací o takzvaném konečném řešení. Eichmann a soud s ním jsou něco navíc, co dává tématu další rozměr. schovat popis