Jelly a Yannick mají tak trochu toxický vztah. Jdou do něho naplno, ale ve vztahu je plno násilí a manipulace? Co všechno jde ještě odpustit ve jménu lásky a co už ne?
Jella je provokatérka, čas od času má pocit, že chce mít život jen ve svých rukou, touží ublížit a volí slova, která tnou do živého. Yannick je výbušný typ a své reakce ve velkých emocí nedokáže ovládat… *... číst celé*br**Začínáme vlastně koncem příběhu, kdy po velké hádce, utíká Jelly pryč od přítele, který ji škrtil. Přichází na policii, podává trestní oznámení a vrací se zpátky k tátovi do dětského pokoje. Retrospektivně jejími vzpomínkami se dozvídáme její minulý život.
Vzpomíná na nejlepší kamarádku Shelly, později kamarádky Annu a Linh. A na vztah s Yannickem. Vlastně ani jeden nejsou vyrovnaný dospělý jedinci. Na oba má vliv v jakém rodinném prostředí vyrůstali. Yannick je otcem přehlížený, Jelly vyrůstala bez matky.
Dospívání má bouřlivé, hledá v sobě hranice, které překračuje, první sex, drogy, alkohol. Kniha nemá uvozovky, ale právě to dodá příběhu grády. Nejvíce mě dostávalo, že se milovali, oba, v některých úsecích to bylo hmatatelně cítit a přesto dokázali jeden druhému ublížit nejvíc, jak to jde. Silný přìběh.
Nejkrásnější verze mě zastihla zcela nepřipravenou na takovéto pomalé zlo. Tento styl řešení vztahů, problémů a hlavně to, nechat to zajít tak daleko mi příjde jako totální redfleg. Vlastně u obou. Öno to totiž může na první pohled vypadat, že jde o knihu, kde je žena oběť a muž ten zlej. Ale já tam našla další rovinu. Rovinutí toho, jak se my, ano, my ženy chováme, abychom ho neod... číst celéradily. Dělat se dokonalou, dělat se byť jen lepší, než si myslíme, že ve skutečnosti jsme? Dává to smysl? Nedává. Z dlouhodobého hlediska je to absolutně neudržitelná situace. Protože frustrace z této držení dokonalosti se časem stane doslova a do písmene odjištěná bomba. Vy, kdo jste knihu taky četly (ano, myslím spíš ženy), necítily jste tam taky takové to au, když se autorka snaží popsat, jak moc byla z Yannica unesená? To, kam to nakonec došlo je nejen příšerné, ale taky alarmující, prakticky dokonale vystihující dnešní dobu. vždycky je na tom bita žena. Obrazně i doslova. Podle mě je to autorčina buď zpověď nebo částečná autobiografie nebo na způsob Stephena Kinga - to, čeho se nejvíc bojím zhmotním do knih. Z knihy mi bylo konstantně velmi nepříjemně. Přečetla jsem to na dvě otevření, ale musela jsem si dát pár dní na uklidnění. Ano, obecně toto téma mnou hodně otřáslo, protože je tam celým textem protkáno tolik emocí, tolik pointů mezi řádky a taky jasné poselství. Za mě je to to, že sami sebe bychom měli poznat skrz pobyt sami se sebou. Skrz naše hodnoty, zájmy, komunitu, práci, životní přání. Ne skrze jiného člověka. To je pouhá iluze. Protože co se stane, když tento člověk nevydává takovou odezvu, jakou jsme svým předstíráním očekávali? Nebo dokonce odejde z našeho života? Na čem pak naše identita stojí? No, nestojí. Padá s odchodem. Proto tato kniha pro mě tak silná, protože zasáhla to nejodhalenější jádro v nás, naši podstatu, to, z čeho se sami skládáme. Knihu doporučuji všem, prostě všem napříč generacemi, pohlavími, orientacemi i životními postoji. Protože teprv konec této knihy nám může pomoci otevřít se pro začátek našeho vlastního vědomého života.